všechny příběhy
🏔️ Životní restart: PATAGONIE - přípravy
Jak to celé začalo Nejprve jsem plánovala odjet pracovat do Finska nebo Norska. Přišlo mi to jako […]
Nejprve jsem plánovala odjet pracovat do Finska nebo Norska. Přišlo mi to jako geniální nápad – zimu miluju a představa, že si vyzkouším práci v severských zemích a ještě si něco vydělám, mi připadala dost lákavá.
Jenže jak jsem se hlásila na různé pomocné pozice, začalo mi to v hlavě trochu šrotovat. Nakonec jsem se rozhodla úplně jinak: dala jsem výpověď v práci a poprvé v životě si chtěla vzít dva měsíce volna.
Přišlo mi škoda strávit je někde, kam se dá kdykoliv doletět. A protože bych to nebyla já, kdybych si nevymyslela něco velkého, rozhodla jsem se pro Patagonii.
O Patagonii jsem věděla jen to, že jde o jednu z nejkrásnějších oblastí světa a že tam jsou nádherné hory. To bylo tak nějak všechno všechno. Netušila jsem, jak obrovské území zabírá, a když jsem si to uvědomila, došlo mi, že naplánovat logistiku celé cesty bude celkem oříšek.
Začala jsem hltat cestovatelské blogy, videa na YouTube a dokumenty, až se mi z toho každý večer doslova vařila hlava. Popravdě – měla jsem strach. Jet sama, jako holka, do Jižní Ameriky? Nikdy by mě nenapadlo, že to skutečně udělám.
Abych se trochu uklidnila, hledala jsem něco, co mi dá jistotu. Zvažovala jsem různé možnosti – Workaway, dobrovolnictví, hostely. Workaway mě zaujal nejvíc: hostitelé vás zdarma ubytují (někdy i nakrmí) výměnou za výpomoc. Jenže – než vůbec můžete někomu napsat, musíte zaplatit roční poplatek 59 eur.
Zároveň jsem narazila ve facebookové skupině Travel in Patagonia na nabídku měsíčního pobytu u jednoho týpka, který provozuje výlety za tučňáky, surfování a jízdu na koni. Znělo to skvěle – měsíc zadarmo, jídlo a bydlení zajištěno. Jenže to by mi na cestování zbyl jen měsíc a na tak bří oblast je to zoufale málo.
Nakonec jsem se domluvila s Irkou z Workaway. Byla strašně milá, psaly jsme si dlouho před cestou, pomáhala mi plánovat trasu a odpovídala na všechny mé dotazy. Domluvily jsme se, že si dám „O trek“ v Torres del Paine, pak trochu pocestuju a nakonec dorazím k ní.
Původně jsem hledala letenky z Prahy. Výsledek? Cca 40 000 Kč a minimálně tři přestupy. Nakonec se mi ale podařilo ulovit letenku z Mnichova do Atlanty a z Atlanty do Santiaga de Chile za 19 000 Kč včetně odbaveného zavazadla. Kupovala jsem ji měsíc a půl před odletem přes společnost Delta Airlines.
Očkování do Chile ani do Argentiny není povinné. Popravdě by mě ani nenapadlo to řešit. Nicméně mi ho má kamarádka, moje praktická lékařka, doporučila. Když jsem si hledala očkovací centra, tak nejbližší možný termín byl až za 3 týdny. Většina center byla na měsíc a půl úplně plná.
Objednala jsem se do Bulovky na cestovní očkování, ale záhy mi přišel email, že mám termín jen na běžné očkování. Udělala jsem si tedy nový termín. Moje hlava ale pochopila, že první rezervace neplatí, a tak jsem nakonec dorazila i na původní termín.
Po krátké konzultaci jsem dostala očkování proti vzteklině a žloutence typu A. Druhý termín, který byl o týden později, mi umožnil dojít i na doočkování. Bez něj bych nestihla další dávku vztekliny a očkování proti břišnímu tyfu, protože by byli plně obsazení.
Po očkování jsem měla klidový režim, ale bohužel jsem při tom chytla Covid. Ukázalo se, že je potřeba být opravdu opatrný, když je tělo oslabené. Celé očkování týden po sobě a 10 dní před odletem bylo trochu na hraně, takže určitě doporučuji plánovat vše s větším předstihem.
💸Cena očkování není zrovna zanedbatelná. Čtyři dávky mě vyšly na necelých 6000 Kč. Pojišťovna přispívá 1000 Kč na zahraniční očkování a 500 Kč na žloutenku.
Naštěstí mám dlouhodobě sjednané celoroční pojištění Alpenverein, které pokrývá především horské aktivity a záchranné akce. Pro jistotu jsem se ale ještě připojistila přes banku – ta nabízí cestovní pojištění ke kartě za 160 Kč měsíčně.
Toto pojištění pokrývá některé služby, které má Alpenverein pouze pro území Evropy, například:
Pokud plánujete odjet na dva měsíce mimo ČR, nezapomeňte, že stále platí povinnost platit zdravotní pojištění.
Já jsem byla doposud živnostník, takže jsem si:
Na tyto administrativní záležitosti je opravdu dobré myslet dopředu, aby vás po návratu nepřekvapily dluhy za neuhrazené platby.
I když moje finální destinace nebyla Atlanta, ale jen přestupní stanice, musela jsem si pořídit ESTA povolení.
ESTA (Electronic System for Travel Authorization) je elektronické povolení k cestě do USA. Je povinné nejen při návštěvě země, ale i při pouhém přestupu.
Pokud máte mezinárodní let s přestupem například v Atlantě, New Yorku nebo Miami, USA vás automaticky považují za vstupujícího do země – i když z letiště vůbec nevycházíte.
💸 Cena ESTA: 115 USD
Ano, letenka se tím docela prodraží, ale bez tohoto povolení by vás do letadla vůbec nepustili.
Další položkou na seznamu byl satelitní telefon. Dostala jsem tip na známého extrémního sportovce Pavla Paloncýho, který byl tak hodný a půjčil mi zařízení Garmin InReach Mini 2.
To, že jsem se ho dva dny snažila zprovoznit pomocí videí a chatu GPT, raději rozebírat nebudu 😅. Po víkendu budu muset zavolat na zákaznickou podporu Garminu, protože přístroj zatím hlásí chybu Error 201.
Je pět dní do odletu a vůbec netuším, jestli se mi tento satelitní komunikátor podaří zprovoznit.
Bylo by ale fajn to stihnout, protože v odlehlých oblastech bez signálu může doslova zachránit život – umožňuje přivolat pomoc, sdílet polohu nebo posílat krátké zprávy.
Nakonec se ukázalo, že je na telefonu neuhrazená faktura a musí to vyřešit majitel, který byl tou dobou v Nepálu. Takže to vypadá, že pojedu bez něj.
Popravdě, vůbec jsem netušila, jak celé plánování pojmout. Patagonie je tak rozsáhlé území, že si člověk může nakreslit trasu na mapě, ale ve finále to může dopadnout úplně jinak. Byl to pro mě pořádný logistický oříšek, který nakonec dopadl asi takto:
👉 Moje mapa Patagonie
Strávila jsem několik dní hledáním informací, sledováním videí a postupným házením všech zajímavých míst do mapy. Jak se budu mezi jednotlivými body přesouvat? Netuším. To už asi nechám v rukou osudu.
Největší problém cestování po Patagonii jsou obrovské vzdálenosti – na mapě to vypadá jako kousek, ale ve skutečnosti jde často o stovky kilometrů.
Řekla jsem si, že to bude první zastávka na mém výletu. Až později mi došlo, že to nebylo úplně strategické rozhodnutí. Park Torres del Paine leží zhruba uprostřed Patagonie, takže by dávalo větší smysl začít na severu (i kvůli počasí – v listopadu tam ještě není tak horko) a postupně se přesouvat dolů na jih.
Takhle jsem si to trochu zkomplikovala, ale aspoň budu mít nejnavštěvovanější místo z kraje turistické sezóny.
Ve všech článcích jsem se dočetla, že O trek je nutné rezervovat dlouho dopředu.
Jde o okružní trasu dlouhou cca 120 km, kterou lidé běžně chodí 7–10 dní. Já si samozřejmě řekla, že to zvládnu za 5 - challenge accepted. 😄
Směr je pevně daný – proti směru hodinových ručiček, kvůli kontrolám a bezpečnosti.
Místa na spaní jsou omezená – bez zaplaceného kempu vás rangeři prostě dál nepustí.
💰 Ceny: od 12 dolarů (místo pro stan) až po 300 dolarů (refugio s jídlem).
Já jsem sáhla po nejlevnějších variantách. Celkem mě kempy vyšly na 159 USD za 4 noci plus 55 USD vstupné do parku.
Na YouTube jsem narazila na ultra běžce, který se svou přítelkyní šel O trek ve stylu fast packing – tedy popobíháním s lehkým batohem. Celý trek zvládli za 6 dní (5 nocí).
V tu chvíli mi trochu zatrnulo. Napsala jsem tedy na oficiální stránky Torres Hike, jestli by nebylo možné si trek prodloužit o den nebo dva.
Ozvala se mi moc milá Češka, která mi pomohla vše vyřešit. Původně měla změna stát 11 000 Kč, ale nakonec se podařilo posunout pouze konec treku o jeden den, a to za 14 USD. Takže mám den navíc a můžu být víc v klidu. 🙏
Jednotlivé kempy a ubytování spravují dvě různé společnosti, což je trochu matoucí.
Naštěstí existuje stránka torreshike.com, kde lze naplánovat celý trek na jednom místě.
Paradoxně ji založil Čech, který cestoval po Chile. Stránka je přehledná, intuitivní – prostě si zvolíte dny, kempy a zaplatíte. Hotovo.
Můj plán byl následující: Letět do Santiaga, přes Couchsurfing se ubytovat na jednu noc, a hned brzy ráno pokračovat do města Puerto Natales. Let trvá cca 3,5 hodiny a stál mě 134 USD (Sky Airlines).
Z Puerto Natales chci po jedné noci (asi v kempu) vyrazit autobusem do Torres del Paine – jízdenka stála 18 USD a kupovala jsem ji online přes Bus Sur. Cesta trvá cca 3 hodiny.
Po treku bych se chtěla posunout dál: Puerto Montt, Bariloche, El Chaltén, El Calafate, Punta Arenas a nakonec až Ushuaia.
Jak to bude v realitě? Uvidíme. Ale aspoň první týden mám naplánovaný. 😄
Narazila jsem na skvělý web back-packer.org, který má i podrobného online průvodce za 16 eur. Rozhodně doporučuji všem, kdo plánují cestu po Chile.
Kvůli slabému signálu jsem si pořídila eSIM od Airalo – 20 GB dat na rok za 49,7 eur (s 15% slevou). Hodí se hlavně na připojení přes Wi-Fi v hostelech.
Moje doktorka mi předepsala dvojí antibiotika (na žaludek i univerzální), probiotika a Smectu GO. Doplnila jsem lékárničku náplastmi, obvazem a dezinfekcí. 💊 Celkem asi 500 Kč.
Stáhla jsem si offline mapy, podcasty, hudbu a audioknihy. Nikdy nevíte, kdy budete bez signálu – nebo kdy vás ve stanu přepadne noční paranoia. 😄
Od kamarádky jsem dostala tip na zaplétání vlasů s kanekalonem. Vlasy tak budou schované v umělém vláknu a nebude potřeba se o ně víc jak měsíc starat. A se vyplatí, když má člověk vlasy dlouhé až po pas. Byl pro mě celkem nezvyk mít něco takového na hlavě. Ale tak praktičnost na prvním místě 😃. Zaplétání trvalo 1,5 hod. a stálo mě to 1650 Kč.
Když jsem na sociálních sítích oznámila, že dávám výpověď v Trailpointu a chystám se na dva měsíce do Patagonie, vůbec jsem nečekala, jakou vlnu reakcí to spustí. Psalo mi tolik lidí, že jsem z toho byla úplně dojatá. A najednou mi došlo, jak krásný život vlastně mám. Mám kolem sebe skvělé přátele, kteří mě podporují, fandí mi a mají mě rádi. Až díky jejich zprávám jsem si uvědomila, jak moc si toho vážím. Upřímně, tolik krásných slov jsem opravdu nečekala.
Už delší dobu jsem cítila, že potřebuju změnu. Byla jsem unavená – psychicky i fyzicky. Všechno mi začalo splývat, ztratila jsem sama sebe a měla pocit, že jen přežívám. Nic mi nedávalo smysl a dokonce mě přestalo bavit i běhání. A to už je u mě co říct, protože běh byl vždycky moje největší vášeň a terapie v jednom. Když mě přestane bavit i to, co mě velkou část života drželo nad vodou, je jasné, že něco není v pořádku.
Patagonie pro mě není útěk. Je to spíš návrat. Návrat k sobě samé, ke klidu, k radosti, k tomu pocitu, že žiju naplno. Chci se znovu nadechnout, ztratit se v horách a najít v sobě tu starou Domi – tu, která se směje, běhá, cestuje a má chuť objevovat svět i sebe.
Výbavu mám už několik let, takže jsem věděla, že si nic moc pořizovat nemusím. Jediné co, tak jsem si půjčila z Nalehko stan pro 1,5 osoby. Původně jsem přemýšlela, že si půjčím expediční stan RAB pro jednu osobu, ale tam jsem se cítila jako v rakvi. Takže mi už těch pár gramů navíc za pohodlí stálo za to. Váha stanu je 1,6 kg. Z 4campingu jsem si objednala sušené jídlo. Celkem 10 ks. Ale co se týká jídla, tak toho mám mnohem víc. Celkový gear list dám pak níž.
Váha batohu bez vody je 18 kg - úplný ultralighter 😀
Spaní
Oblečení:
Oblečení na cestu
Elektronika
Hygiena
Vaření
Ostatní
Lékárnička
