Slovenské hory jsou má srdeční záležitost. Jsou to první velké hory, kam mě vzal můj nejlepší kamarád Kája. Od té doby jsem si chození s batohem zamilovala a hory se tak staly významnou součástí mého života. 

Běhat v Alpách jsem si už splnila. Ale běhat po slovenských horách bylo stále na mém bucketlistu neodškrtnuto. Každé narozeniny si dávám něco bláznivého, a proto jsem si ke svým 32. narozeninám dala závod s názvem Strečnianská mašla.

Na výběr je ze dvou tras. Buď krátká 25 km a nebo dlouhá 50 km. Vybrala jsem si tu delší s převýšením 3000 metrů. Název je odvozen od tvaru trasy. Když se podíváte do mapy, tak trasa znázorňuje mašli. Přišlo mi to strašně super, proto jsem si závod taky vybrala. No a navíc se běží část Malé Fatry, kde jsem s kamarády zažila nejedno dobrodružství. 

7.6.2024

Původně se mnou měl jet Kája a Tomík, se kterými jsem doposud podnikala všechny moje běhy a výlety. Bohužel Kája celkem vážně onemocněl a Tomáš se na mě jednoduše vykašlal. Naštěstí mě zachránil Adam, který napsal pořadatelům o startovní číslo na 50 kilometrů a ono to vyšlo. 

V pátek jsem si vzala půl dne volna a v jednu hodinu odpoledne jsme s Adamem vyrazili směr Slovensko. Cesta byla nekonečná. Do Strečna jsme jeli celkem 5 hodin. Na fotbalovém hřišti jsme si vyzvedli startovní balíčky, udělali si fotku a jeli se ubytovat. Zarezervovala jsem nám přes Bookinng moc hezké ubytování cca 4 kilometry od startu závodu - Rekreační chata pod Jedlovinou: https://www.chatapodjedlovinou.sk/. Vřele toto útulné ubytování v naprosto kouzelné dřevěné chaloupce doporučuji. 

Večer jsme si jen připravili věci na závod a šli spát brzy, protože jsme vstávali ještě před 6. 

8.6.2024

Vyladila jsem outfit a od rána jsem cítila, že dneska bude dobrý den. Auto jsme zaparkovali kousek u řeky a na start závodu šli asi cca 1,5 kilometru pěšky. Taková příjemná rozcvička. 

Na startu byli všichni neuvěřitelně milí. Nejvíc sympatický pro mě byl počet závodníků. Celkem startovalo necelých 300 lidí. Takže to byl takový milý a rodinný závod. 

Počasí mě trochu děsilo, jelikož už od rána bylo neskutečné horko. V horku moc běhat neumím a věděla jsem, že nahoře to bude peklo. 

V 7 hodin jsme stáli všichni u startovní brány a společně vyběhli. Adam se mnou běžel cca 1,5 kilometru k mostu a pak jsme se rozloučili. Od té chvíle jsem trochu zpomalila a řekla jsem si, že si chci užít výhledy, udělat si spoustu fotek a prostě pořádně nasát hory :-). 

Postupně jsem vnímala, jak mě předbíhá jedna, druhá a pak i třetí holka. Nevěděla jsem, kolik lidí je přede mnou, ale bylo nepříjemné, když vás předběhne zrovna vaše soupeřka. Nechala jsem je běžet a říkala jsem si, že jsem stejně v první desítce a kdo ví, jestli vůbec. Takže jsem na bednu neměla ani pomyšlení. 

Běželo se mi velmi těžko. Do kopců jsem se ploužila, ale snažila jsem se na každé občerstvovačce pořádně doplnit energii. Když jsem se konečně vyšplhala téměř na vrchol prvního stoupání, byla jsem naprosto ohromená. Ty hory kolem mně a neskutečně nádherné výhledy mě až dojímaly. Dělala jsem si fotky, videa a na chvíli jsem úplně zapomněla, že jsem na závodě a ne na výletě.

Schovala jsem mobil a běžela jsem k vrcholu Suchý (1468 m n. m.). Těsně pod vrcholem na mě banda turistů začala pokřikovat, že jsem 4. žena a ať zaberu. V tu chvíli se ve mně probudil závodní duch a mobil jsem už nevytáhla :-D. Začala jsem tedy závodit a dělala maximum pro to, abych byla 3. Bramboru nechce nikdo. A když to byl můj narozeninový dárek, chtěla jsem tu třešničku na dortu. 

Na 3. občerstvovačce u Chaty pod Suchým jsem svůj cíl závodu spatřila. Moc jsem se tedy nezdržovala a vyrazila za ní. Naštěstí nás po chvíli čekalo klesání a tam jsem ukázala svoji silnou stránku. Prosvištěla jsem kolem soupeřky a od té chvíle se snažila udržet lehce závodní tempo.

Přiznám se, že málo kdy v závodech soupeřím. Obvykle chodím spíš na výlet a užívám si, že jsem v horách. Jenže tento závod byl něčím jiným. Měla jsem silnou motivaci a velké odhodlání do toho dát všechno. Věděla jsem totiž, že mě budou v cíli čekat nejen Adam, ale  i kolega z práce Richard a kamarádka Péťa, kteří oba běželi tu kratší trasu. Nechtěla jsem tedy, aby ne mě museli čekat dlouho :-D. 

Počasí mi ale moc do karet nehrálo. Mám alergii na slunce, takže jsem se neskutečně přehřívala a často jsem se trochu motala. Když jsem probíhala okolo potůčku, vždy jsem se snažila osvěžit. Tohle počasí nepatří k mým nejoblíbenějším. 

Závod jsem ale běžela velmi hezky. Na dalším vrcholu Minčol (1364 m n. m.) jsem byla stále plná energie. V sebězích jsem měla pocit, že letím a i na rovinkách jsem zrovna neměla šnečí tempo. Ve vesnici Višňová, tedy cca 12 kilometrů do cíle mi ale začalo docházet. Dostávala jsem křeče do míst, kam jsem ani nevěděla, že jdou. Pořádně jsem se občerstvila a už pomalým tempem vyběhla na posledních pár kilometrů. 

Spolu se mnou běželi i dva moc milí kluci, Slováci, kteří mi dělali společnost ještě několik kilometrů. Neskutečně mě podporovali a fandili mi. To bylo tak hezký. Opustili mě v půlce stoupání na vyhlídku Špicák. Jako pokud jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou, tak to nejhorší mě ještě teprve čekalo. 

Takhle strmé a nepříjemné stoupání jsem opravdu už nečekala. Nekonečných 200 výškových metrů do, jak ráda říkám, “fucking hillu”. Takhle vyřízená jsem asi snad nikdy v závodě nebyla a to ještě nebyl konec. Hekala jsem do kopce a pak už i z kopce. Byla jsem přehřátá, střídala se mi bolest s křečemi a jediné moje přání bylo, ať už konečně doběhnu do cíle. 

Když jsem seběhla z posledního kopce, nahrála jsem hlasovku Adamovi, že mě čekají poslední 3 kilometry. Ty byly také velmi výživné. Po tvrdém asfaltu a na ostrém slunci. Byla jsem už na pokraji svých sil, ale ještě jsem to hecla a snažila se udržet alespoň nějaké přijatelně vypadající tempo. Nechtěla jsem přiběhnout do cíle, kde mě čeká banda lidí, jako totální troska :-D. 

V okamžiku, kdy jsem viděla finisherskou bránu, nasadila jsem tempo a s rukama nahoře jsem doběhla celkově jako 3. žena a 2. v kategorii. 

Pořadatelé si mě ještě odchytili na fotku a po přivítání s kamarády jsem se svalila vyčerpáním na zem. Mé hodinky mi ukazovaly 99 % úsilí. Takže mi zbylo 1 % energie :-D. Tentokrát bych jim docela i věřila. Byla jsem neskutečně vyřízená, měla jsem obrovské bolesti žaludku, ale zároveň jsem byla naprosto šťastná. 

No a tou třešničkou na dortu bylo samozřejmě vyhlášení. Kdo by to byl řekl, že když jsem se před startem fotila u stupňů vítězů, že tam budu nakonec stát. 

Vyhlašovaly se pouze kategorie, takže jsem dostala ocenění za 2. místo. Jsem se nemusela tak hnát a mohla jsem tu 3. holku nechat v klidu běžet přede mnou, problesklo mi hlavou :-D. Ale o to víc si tohoto umístění vážím. Vím totiž, že jsem do toho dala téměř vše a byla jsem na sebe neskutečně pyšná. 

ZÁVĚR

Strečnianská mašla je naprosto nádherný závod, kdy za 33 Euro (cena startovného) vás čeká 8 občerstvovacích stanic, neskutečně nádherná příroda a hlavně nezapomenutelná atmosféra. 

Občerstvovačky bych tady trochu vypíchla, proto za mě byly naprosto fantastické. Dobrovolníci byli neskutešně nápomocní, milí, bylo tam dostatek různorodého jídla, pití a hlavně jich množství byl hodně velký luxus. 

Celkově je ale závod velmi těžký. Obzvláště, když chytnete horký slunečný den. Jsou tam těžké technické pasáže, různorodý terén, hodně kamenité a plné kořenů. Stoupání opravdu nejsou zadarmo a hlavně poslední, byť ten nejmenší kopec, vám dokáže ještě hodně zavařit. 

Doporučuji se tedy na závod důkladně připravit. 

VÝBAVA

Na závod jsem si vzala moje nové závodní boty Salomon Genesis. Sbalila jsem se do 12 l vesty taktéž od značky Salomon. Do ní jsem dala povinnou výbavu: lékárničku, nepromokavou bundu a spoustu gelů a sušenek. Ponožky jsem měla od značky CEP 4.0, které jsem zde poprvé testovala. Bez čeho bych ale závod nedala, jsou sluneční brýle, kšiltovka a hůlky.