Eiger Ultra Trail

Splněný sen v podobě dalšího ultra závodu. Když si všechno sedne a vy máte pocit, že lítáte.

Tenhle závod jsem měla v hledáčku už dlouho. Jenže dostat se na něj není jednoduché. Musí vás vylosovat. To už je vlastně u většiny závodů UTMB, které jsou extrémně populární. A zrovna Eiger je velmi oblíbený.

Na závod jsme se hlásili jako skupina. V prvním kole losování nás nevybrali. Po čase nám ale přišel e-mail, že některé týmy odpadly, takže můžeme běžet. Další závod jsem si ale už platit nechtěla. Co si budeme, startovné za 7 500 Kč je celkem dost. Nicméně to byl můj vysněný závod, takže jsme tuhle šanci využili.

15.7.2026 - Cesta do Švýcarska

Eiger Ultra Trail se běží ve Švýcarsku, takže poměrně dlouhá štreka. Vyrazili jsme už ve středu o půl deváté ráno z Prahy a do města Interlaken, kde jsme byli ubytovaní, jsme dorazili kolem sedmé hodiny večer. Jela jsem sem s partou kamarádů – Andy, Láďou, Klárkou a ještě se k nám přidal Honza, který jel po vlastní ose.

Po příjezdu jsme se byly s Andy proběhnout. Interlaken je velmi malebné město a hlavně je nad ním překrásná hřebenovka, kterou bych si chtěla jednou proběhnout. Ale teď na to úplně nebyl prostor. To bych asi závod neodběhla.

Po cestě jsme museli řešit jen švýcarskou dálniční známku, jinak vše bylo bez poplatků.

16.7.2026

Popravdě nemám ráda, když jsem na závodě moc brzy. Nejraději už před závodem nic moc nedělám. Jenže to bych tu nemohla být s partou ultra bláznů. 😀

Takže na dnešní den mi naplánovali 15 km běh a 1 000 výškových metrů k snídani. Na odpoledne jako druhou fázi procházku po městě, asi 11 km. To mi přijde docela slušná porce kilometrů a hlavně výškových metrů před ultra závodem.

17.7.2026

V pátek jsme si jeli do Grindelwaldu vyzvednout startovní čísla a pak na menší výlet. Vyjeli jsme autem na zastávku autobusu Grindelwald Firstbahn. Autobus číslo 128 nás za 22 švýcarských franků odvezl do horského sedla Grosse Scheidegg (1 962 m n. m.). Autobus jel asi 20 minut a cesta byla docela výživná, protože vedla úzkými cestičkami. Dorazili jsme do sedla, kde bude zítra naše první občerstvovačka. Prošli jsme si okolí, abychom věděli, co nás čeká. Výhledy tady byly naprosto famózní, takže se máme na co těšit.

18.7.2026 - Den závodu

Vstávali jsme v pět hodin ráno a z ubytování vyráželi v 5:45. Kamarádi měli strach, že bude cesta ucpaná nebo že bude problém zaparkovat, ale všechno proběhlo úplně bez problémů, takže jsme byli na startu asi hodinu předem. Já raději přijíždím na závod zhruba 30 minut před startem. Jinak chodím xkrát na záchod, probudí se ve mně nervozita a akorát nad vším moc přemýšlím.

Zaparkovali jsme na nejbližším parkovišti pod obřím kopcem. Na start to pak bylo ještě 1,8 km do prudkého kopce. Cena parkování byla 11 švýcarských franků za celý den. Dalo se zaparkovat i v parkovacím domě, ale tam to vyšlo na 15 švýcarských franků.

Začalo lehce poprchávat, což mi nevadilo, ale litovala jsem, že jsem si nevzala rukávky. Na bundu bylo moc teplo a na triko s krátkým rukávem zase moc chladno.

Startovalo se ve dvou vlnách podle toho, jaký má člověk index. Čím vyšší index, tím lepší pořadí a běží v první vlně. Všichni z naší party jsme byli naštěstí v první vlně.

Před odstartováním závodu nám hrála motivující hudba, fanoušci fandili a vytvořila se neskutečná atmosféra. Po výstřelu se vyběhlo po silnici rovnou do kopce. Na první občerstvovačku Gr. Scheidegg to bylo přibližně 9 km a 1 000 výškových metrů.

Při pohledu z kopce se nám za zády otevřel nádherný pohled na městečko Grindelwald. Musím říct, že jsem první kopec čekala mnohem těžší. Sklon byl ale příjemný a výškové metry nějak rychle ubíhaly. Na první občerstvovačku mi to trvalo asi hodinu a půl.

Tam jsem se ani nezastavila, protože nabízeli jen vodu a NAAK. Byla jsem překvapená, že tam nebyla ani cola.

Následně nás čekal nádherný houpavý traverz až na druhou občerstvovačku. Přiznám se, že prvních 9 kilometrů jsem hledala nohy. Po náročných předešlých dnech jsem byla poměrně unavená. Ale po první občerstvovačce jsem chytla druhý dech a najednou jsem se poměrně hezky rozběhla. Dokonce jsem po cestě předběhla Láďu.

Druhá občerstvovačka byla hodně speciální. Vedla přes železnou konstrukci okolo skály na vyhlídku - tzv. First Cliff Walk, odkud byl nádherný výhled na Eiger. Výhledy byly opravdu famózní. Jen občerstvení bylo rozdělené na dvě strany a já byla chvíli zmatená, jak se lidi dostali na tu druhou. Vzala jsem si tam jen pomeranč, doplnila vodu a běžela zase dál. Bylo tam na mě moc lidí a nechtěla jsem se zdržovat.

Následoval další moc hezký úsek v mlze okolo jezer. Začalo opět lehce poprchávat, což bylo celkem příjemné. Vystoupali jsme na kopec a čekal nás poměrně dlouhý seběh. Tam se mi podařilo předběhnout několik desítek lidí. Bohužel se míchali stovkaři s padesátkaři, takže to bylo spíš demotivující. Člověk nemá moc radost, když předběhne stovkaře.

Na další občerstvovačce jsem si opět doplnila jen tekutiny a přečetla si zprávu od mamky. Psala, že mě čeká stoupání na nejvyšší bod trasy – Faulhorn (2 677 m n. m.). To mě docela uklidnilo, protože bylo příjemné vědět, že to nejhorší budu mít už brzy za sebou.

Kopec byl poměrně výživný, ale paradoxně jsem cítila, že mám hodně energie. Předběhla jsem nejvíc lidí, co jsem kdy předběhla v kopci. Úplně u mě není normální někoho předbíhat do kopce.

Těsně pod vrcholem se zatáhlo, začalo foukat a pršet. Musela jsem si nandat nepromokavou bundu, jinak bych asi umrzla. Na vrcholu jsem si dala trochu polévky, doplnila pití a běžela zase dál. Na občerstvovačce bylo hodně těsno a nechtěla jsem se tam moc zdržovat ani mačkat s ostatními.

Následoval seběh a traverz s pohledem na jezero ve tvaru srdce. I počasí se vyjasnilo, takže bunda šla zase dolů. Tenhle úsek byl asi jeden z nejhezčích a hodně jsem se kochala.

Bohužel mi ale celý závod kazilo předbíhání stovkařů. Poměrně velká část trasy vede úzkými cestičkami a bylo těžké někoho předběhnout, aniž by mi musel uhýbat. A do toho se jim moc nechtělo.

Proběhli jsme několik zelených planin s výhledem na hory. Dlouhé houpavé traverzové cestičky, u kterých se člověk musel jen kochat. Nevýhodou bylo, že tam nebylo moc míst, kde by si člověk mohl v klidu odskočit. A asi 18 kilometrů před cílem mě začal zlobit žaludek.

Před poslední občerstvovačkou jsem předběhla ještě jednu holku z mého závodu. Ale jinak potkat někoho, kdo běžel stejný závod jako já, byla celkem rarita. Přišlo mi, že přede mnou i za mnou je obrovská díra a jen samí stovkaři. Už mě to začalo demotivovat. Předběhla jsem holku a pak zjistila, že běží úplně jiný závod.

Na předposlední občerstvovačce jsem si už musela odskočit na toiku. Proběhla jsem kravínem a na jeho konci byla občerstvovačka. To mě docela pobavilo. Opět jsem si doplnila jen vodu a běžela dál. Už jsem to chtěla mít za sebou.

Těšila jsem se na seběh, ale popravdě nebylo na co. Byl poměrně technický a plný kořenů. Takže kilometry ani tady moc rychle neubíhaly.

Když jsem se konečně dostala na poslední obří občerstvovačku, věděla jsem, že mě čeká už jen rovina po asfaltu a závěrečný kopec. Netušila jsem ale, jaké utrpení těch posledních sedm kilometrů bude.

Na poslední občerstvovačce jsem si nechala nalít do lahvičky colu a běžela dál. Překvapil mě tam kamarád, který na mě čekal a zafandil mi. Rovina po asfaltu byla neskutečně dlouhá a úmorná. Bolely mě už nožičky, nemohla jsem už nic pozřít a ten asfalt prostě bolel. 😀

Když jsem se konečně doplazila k posledním 600 metrům, čekal na mě brutální krpál. Jakože takhle prudký kopec jsem fakt nečekala. Zapřela jsem se o kolena a s těžkýma nohama a dechem jsem ho nějak vyfuněla. Cílová rovinka už vedla městem a okolo stáli fandící lidé. Chtělo se mi brečet a zároveň jsem si říkala, že to bylo nějaký až moc easy.

Jako medaili jsme dostali kámen na krk, který mi udělal leda tak modřiny na hrudi. 😀 V cíli už na mě hodinu čekala Andy a společně jsme pak další dvě hodiny čekaly na zbytek party.

ZÁVĚR

Tento závod má pověst jednoho z nejkrásnějších evropských závodů a byl to můj velký sen. Skutečně to byl krásný závod plný úžasných výhledů a horských scenérií. Počasí nám za mě vyšlo naprosto parádně. Nesnáším vedro a i přes občasný déšť byly výhledy nádherné.

Celkově trasu hodnotím hodně pozitivně. Nádherný, hezky běhatelný okruh. Závod mi seděl nejen počasím, ale především profilem. Pomalý začátek, příjemná stoupání a houpavé běhatelné traverzy. Přesně to, co mám ráda.

Negativně hodnotím dvě věci. Občerstvovačky byly tragické. Kdybych neměla svoji výživu, tak asi umřu hlady. A pak spojení trasy se stovkaři. Kdyby tam nebyli, běželo by se mi o dost lépe.

Celý závod (až teda na prvních devět kilometrů) jsem se cítila silná a neskutečně jsem si ho užila.

Po cestě jsem se ale potýkala s pár nepříjemnostmi. Hned před druhou občerstvovačkou se mi rozbil zip u vestičky, nešla mi složit jedna hůlka a klasicky mě na konci zlobil žaludek.

Až na pár nepříjemností to byl ale závod, který všem vřele doporučuju. A jsem na sebe neskutečně pyšná za to, jak jsem ho běžela.

Celkem:

52 km