všechny příběhy
Tip na treky: Francie / Švýcarsko / Itálie
28.8.2024 Poslední víkend v srpnu je ve Francouzském městě Chamonix svátek ultra běh - UTMB (Ultra - trail […]
Poslední víkend v srpnu je ve Francouzském městě Chamonix svátek ultra běh - UTMB (Ultra - trail du Mont Blanc). Jedná se o jeden z nejprestižnějších ultra závodů na světě a vyvrcholení celé série závodů by UTMB. Pokud chcete běžet, musíte být vylosování. Bohužel jsem to štěstí neměla a tak jsme se s přítelem Adamem rozhodli jet fandit našim kamarádům a rovnou to spojit i s okolními treky. UTMB se běží přes 3 země - Francii, Itálii a Švýcarsko, takže o krásné výlety rozhodně nebude nouze.
Cesta do Chamonix trvá cca 12 hodin. Proto jsme už v úterý večer vyrazili směr Německo, kde jsme měli v plánu přespat.
Stáhla jsem si aplikaci park4night, ve které jsem po cestě hledala nějaké fajn místo na přespaní. Bohužel přesná adresa místa fungovala tak středně dobře, takže jsme nakonec skončili někde v lese na vedlejší silnici.
Další den jsme přijeli do sedla Col de Montets, kde jsme zdarma zaparkovali auto a vyrazili na výlet. Po téměř 7 hodinách v autě bylo super si pořádně protáhnout nohy.
Naplánovala jsem nám okružní výlet k Lac Blanc - jezero, ve kterém se zrcadlí celý masiv Mont Blanc. Došli jsme až k Refuge du Lac Blanc, odkud jsou nádherné výhledy.
Po výletě nás čekal přesun na ubytovaní do Les Houches, kde jsme měli zarezervovaný apartmán společně s našimi kamarády.
Druhý den jsme spojili výlet a fanděním kamarádce Romče na závodě UTMB (OCC - 50 km).
Brzy ráno jsme vyrazili do města Vallorcine. Zdarma jsme zaparkovali u hřbitova Cimetiére de Vallorcine. Vyšlápli jsme si kopec a dali si krásný okruh okolo Lac d’Emosson. Jezera jsou na vrcholu hned dvě. My šli i k tomu vrchnímu Lac du Vieux Emmosson, odkud byl nádherný výhled do údolí.
Výšlap všem doporučuji, určitě stojí za to.
Následně jsme se přesunuli do města Argentiere, kde jsme čekali s partou kamarádů na naši skvělou běžkyni Romču, abychom ji podpořili a zafandili ji.
Finální fandení pak přišlo v samotném cíli ve městě Chamonix.
Třetí den nás čekal opět výlet spojený s fanděním. Tentokrát běžel kamarád Honza závod na 100 kilometrů - CCC.
Dostali jsme tip na výlet ve Švýcarsku. Od jezera Champex-Lac přes sedlo La Braya, chatu Cabane d’Orny až po Cabane du Trient. Jedná se o výlet k ledovci Plateau du Trient, ležící ve výšce 3160 m n. m.
Cesta přes sedlo La Braya byla malebná, s neskutečnými výhledy. Od místa Lac d’Orny se stoupá po kamenech, takže musíte dávat pozor, kam šlapete. Ta ale nejtěžší, technická část, byla od chaty Cabane d´Orny. Výstup do výšky nad 3000 na rožhaveném slunci nám dál tedy poměrně zabrat.
Určitě stojí za to dojít až ke Cabane du Trient. Poslední chata v nadmořské výšce 3200, kde byly naprosto dechberoucí výhledy na celý ledovcový masiv Trient.
Cesta dolů byla snazší, než jsme si mysleli a po kamenech se dalo hezky seběhnout. Pod Lac d´Orny je rozcestník, kde jsme se rozhodli jít směr Champex-Lac pravou stranou dolů. Nechtěli jsme jít znovu tou stejnou cestou. Tohoto rozhodnutí jsme ale po chvíli začali docela litovat.
Tuto cestu dolů rozhodně nedoporučuji. Je poměrně technicky náročná, hodně strmá, plná úzkých cestiček s kamením. Zabere tak víc času, než člověk předpokládal.
V Champex-Lac jsme rychle nasedli do auta a jeli fandit Honzovi do města Trient.
Celkově jsme ušli 21,8 kilometrů, nastoupali 1994 výškových metrů a zabralo nám to 6:12 hodin.
Čtvrtý den jsme se rozloučili z Chamonix a přesunuli se směr Itálie. Mapy nám ukazovaly 2 hodiny cesty a k tomu jsme hodinu stáli před tunelem Mont Blanc. Je tady potřeba počítat s časovou rezervou. Cena tunelu je 54 € za jednosměrný průjezd.
Doposud jsme chodili jednodenní výlety. V Itálii nás ale čekal 3 denní okruh okolo hory Gran Paradiso ve stejnojmenném národním parku. Jako výchozí bod jsem zvolila italské město Surier, kde jsme zdarma zaparkovali auto na místním parkovišti. V 11 hodin dopoledne jsme vyrazili na první den našeho dobrodružství.
Hned na začátku nás čekalo stoupání na vrchol Col Bassac Dere (3082 m n. m). Z nadmořské výšky 1750 metrů jsme si tedy dali celkem ostré stoupání. Trasa začíná po široké zpevněné cestě, která vede až k Refugio Mario Bezzy. Od chaty následuje ostré stoupání úzkou travnatou cestičkou, na kterou navazují ostré kameny. Už od chaty se pře námi tyčila hlavní atrakce daného místa - ledovec Chiacciaio di Gliairetta. Okolo něj jsme se dostali až na nejvyšší vrchol dnešního výletu Col Bassac Dere. Pokud máte hodně času a sil, můžete si výlet prodloužit o cca 2 km a 200 výškových metrů na vrchol Pointe de la Traversiere (3337 m n. m). Z vrcholu máte nádherný výhled rovnou na dva ledovce.
Od nejvyššího bodu treku nás čekalo klesání k nádhernému jezeru Lago di Goletta. Jezero je velmi fotogenické a oblíbené místo pro turisty.
Od jezera jsme pokračovali nádherným a dlouhým sestupem údolím s výhledy na louky a okolní hory. Tato část byla za mě to nejhezčí z dnešního dne.
Na večer jsme nám zarezervovala ubytování v Refugio Benevole. Ubytování je potřeba rezervovat dopředu a platí zde sleva na Alpenverein. Volala jsem a psala jsem na více chat, ale byly již obsazené.
Italské chaty jsou poměrně drahé. Za noc jsme tu nechali 110 € / 1 noc / 2 osoby / polopenze. Polopenze nás překvapila mile i nemile. Večeře obsahovala 3 chody - dvě hlavní jídla a dezert. Dopředu se vás i ptají, zdali máte nějaká omezení nebo alergie. Snídaně však byla velmi chudá - obyčejný bílý průhledný chléb (tenčí plátky jsem snad v životě neviděla), máslo, marmeláda.
Spaní bylo čisté a není potřeba mít vlastní spacák. Jsou tu normální peřiny a polštář. Teplá sprcha je za 3 € a trvá 3 minuty. Signál ani wi-fi tady nenajdete, takže o to kouzelnější pobyt to je.
Pokoje jsou od 4 lůžek po 6 lůžek. My chytly pokoj pro 4 a k tomu dva důchodce navíc. Už když děda přišel do pokoje, tak jsem věděla, že se nevyspím. Celou noc chrápal tak děsivě, že jsme se ve dvě ráno šli přesunout do jiného pokoje, který jsem v zoufalství šla hledat.
Za mě tedy zlatě spát ve stanu. Tohle je velká nevýhoda společného spaní.
Předpověď počasí hlásila od 17 hodin bouřky⛈️. Čekala nás slušná porce kilometrů a výškových metrů, proto jsme se už od 7 od rána drápali do prvního kopce ⛰️💪.
Po zdolání 800 výškových metrů na vrchol Col Rosset nás čekalo dechberoucí údolí Orco Valley plné jezer a nádherné přírody.
Je to velmi populární místo, kam lze dojet autem. Nepřekvapilo nás tedy, že tu bylo nejvíc turistů za celý trek. Popravdě se jedná o tak kouzelné místo, že se tomu ani nedivím. Doporučuji si údolí Orco projít ze všech stran. Z každé z nich uvidíte úplně jiné pohledy, a každý z nich stojí za to.
V Rifugio Savoia jsme si dali toasty ( 6 €) a kafe (2,5 €) a pokračovali zase dál.
Kilometry ubíhaly poměrně rychle, šli jsme po široké rovné cestě s výhledem na údolí. Vyšlápli jsme si opět kus výškových a až pod stoupání na vrchol Colle Manteau (2790 m n. m) jsme šli po krásném traverzu.
Při sestupu z vrcholu jsem si připadala jak panáček Mário. Skákala jsem z jednoho kamene na druhý. Cesta vedla přes pole kamenů a někdy ani nebylo vidět, kudy vede cesta.
Další zastávku na oběd jsme si dali u Lago Djouan. Měli jsme s sebou vařič a dehydratované jídlo, které jsme poprvé na treku využili. Kdybych ale chtěla jít hodně na lehko, tak se dá bez toho úplně v pohodě obejít. Pár chat po trase potkáte.
U jezera se začalo zatahovat a věděli jsme, ze byly na dnešek hlášené bouřky. Čekalo nás poslední stoupání na vrchol Col Entrelor (3002 m n. m.). Po cestě jsme se ještě stihli kochat jezerem Lago Nero. Při šplhání se do kopce nám dvakrát hřmělo a začalo lehce poprchávat. Kopec jsme tedy vyšlápli neskutečně rychle. Z vrcholu nás čekal už jen sestup do městečka. Jenže ten sestup byl víc než 1000 výškových, takže to chvíli zabralo.
Posledních pět kilometrů před cílem se celkem silně rozpršelo. Nic hrozného, když jsme měli nepromokavou výbavu.
Došli jsme do městečka Rhêmes Notre-Dame, kde jsme si myslela, že jsem nám bookla ubytování. To bylo ale ještě 1,5 kilometru dál ve vedlejší vesničce Chaudanne.
Pán z ubytovaní Bouque Georgeoline neuměl anglicky, ale přes překladač jsme se nějak domluvili. Ubytoval nás v malém apartmánu za 99 € + 4 € tax za 2 osoby na noc. Moc hezké a klidné ubytování.
Zabydleli jsme se a šli zpět 1,5 kilometru do města nakoupit si nějaké jídlo na večeři a snídani. Místní obchod měl jen samé lokální speciality. Alespoň jsme tak ochutnali sýry a domácí mazanec, který se vyrábí přímo ve městě.
Poslední den nás čekal už jen výšlap přes kopec zpět k autu. Jen ten kopec měl skoro 1200 výškových metrů.
Naštěstí byla cesta velmi příjemná a až na posledních 250 metrů, které byly poměrně strmé, se šlo velmi hezky a svížně.
Nejvyšší bod byl vrchol Col Fenetre (2840 m n. m.), ze kterého je nádherný pohled na město a do údolí. Vidíte tedy, co všechno jste zdolali. Výšlap nám zabral 2 hodiny.
Po zdolání vrcholu jsme klesali příjemnou cestou přes malebné louky. Dnes byl první den, kdy nepařilo slunce, takže celé údolí mělo mysteriózní nádech. Cesta k autu byla tedy velmi příjemná a rychle ubíhala.
Zdlouhavé byly jen poslední cca 4 kilometry, kdy jsme šli úzkou cestičkou v lese.
V 11 hodin dopoledne jsme přišli k autu, které naštěstí, bylo zcela v pořádku.
Gran Paradiso trek byl za mě naprosto dechberoucí výlet, který všem doporučuji. Musím ale přiznat, že vzhledem k výškovým metrům, které nastoupáte, se jedná o poměrně fyzicky náročný trek.
Některé pasáže byly celkem techničtějšího rázu - hodně kamenů, traverzy přes suťoviska, úzké cestičky atd.
Jako nejhezčí místo treku bych označila Orco Valley. Doporučuji si zde udělat více času a chvíli tu pobýt.
Myslím si, že jsem vyzobla jen malou část toho, co Národní park Gran Paradiso nabízí. Určitě bych sem tedy příště jela na delší dobu.
Voda na treku je všude dostupná z potůčků a z místních studánek. S sebou jsme každý měl 1 litr, který jsme stále doplňovali. Nestalo se, že by nám někde voda chyběla. Co se tyče jídla, tak jsme sice s sebou měli dehydratovaný oběd, ale celý trek se dá jít s občerstvováním na chatách.
Na 3 denní trek s přespáním na ubytovaní člověk v podstatě skoro nic nepotřebuje. Mysleli jsme si, že budeme vařit víc, takže jsem s sebou měla vařič a bombu. Raději jsem si nabalila vložku do spacáku, protože jsem nevěděla, jak to bude na chatě s přikrývkou. Dál Gore-tex bunda, pláštěnka, věci na převléknutí (náhradní kraťasy, ponožky, triko s dlouhým rukávem, spodní prádlo, čelenka, rukavice), péřovka, hůlky - bez nich nedám ani ránu, základní lékárničku, sušené jídlo, ručník.
Určitě bych se obešla bez vložky do spacáku, pláštěnky (Gore-tex bunda a pláštěnka na batoh úplně stačí) a méně oblečení - jedny šortky, ponožky a tričko jsou na tři dny dostačující.
Trek jsem šla v běžeckých teniskách od značky La Sportiva model Mutant. Jedná se o velmi pohodlnou a dobře tlumenou botu se skvělým vzorkem. Se svým výběrem jsem byla velmi spokojená. Boty mě podržely v technickém terénu, na kterém pevně držely a celou dobu jsem se v nich cítila velmi komfortně.
Trek jsme skončili v 11 hodin dopoledne. Rozhodli jsme se, že vyrazíme domů a když to dobře pojede, tak to cele dojedeme najednou.
Čekalo nás 12 hodin v autě. Ta představa mě vyděsila natolik, že jsem začala zběsile hledat v mapách ještě jeden výlet na rozpůlení cesty😀. No a oko mi padlo na vrchol Santîs - nejvyšší štít vápencového pohoří Appenzellských Alp🇨🇭 (10 minut od dálnice).
Večer jsme dorazili do města Wildhous, kde jsme zaparkovali naproti kostelu. Od 7 do 7 je zde parkování zadarmo. Ustlali jsme si v autě a šli spát.
Ráno v 6 nám zvonil budíček, dali jsem si snídani a přeparkovali auto více do centra města, kde bylo celodenní parkování zdarma.
V 7 hodin jsme vyrazili na trek. Na mapách jsem nám naplánovala okružní trasu, která měla 20 kilometrů a 1700 výškových metrů. Celou dobu se šlo po červené značce.
Počáteční 4 kilometry byly poměrně běhatelné. Pak se to zlomilo a začali jsme výrazně stoupat.
Prvním záchytným bodem byla chata Rotsteinpass ve výšce 2124 m n. m. Samotný výstup k chatě byl úchvatný a po hezky schůdné cestě. Od chaty následovala za mě ta nejkrásnější část. Nádherné stoupání mezi skalami lemovanými řetězy, až k chatě Alter Santîs a následného vrcholu. Výhledy na této části byly 10/10.
Samotný vrchol už za mě nebylo takové wow. Vede sem totiž lanovka a v dané oblasti je to jedno z nejoblíbenějších a nejturističtějších míst.
Cesta dolů začala přes tunel pod restaurací a pokračovala přes velmi technickou část s lany a kameny.
Sestup byl za mě poměrně náročný, ale krásný. Nicméně bych doporučila jít naši celou v opačném směru. Technicky sestup si dát výstupem a celou dobu od vrcholu mít ty nejkrásnější výhledy před sebou.
Takže tahle zastávka rozhodně stála za to! Když budu zcela upřímní, tak to byl asi možná ten nejhezčí trek z celé dovolené. Možná to je i umocněné tím, že jsme šli jen s běžeckým batůžkem a části trasy jsme popobíhali. Takže jsme to šli stylem speedhikingu.
Tomu říkám dokonalé zakončení této velmi sportovní a akční dovolené😍
