Asi před půl rokem jsme v práci dostali startovné na závod GGUT. Registrovala jsem se na trasu dlouhou 87 km s 4500 výškovými metry. Když to bylo zadarmo, tak jsem si chtěla vybrat co nejdelší vzdálenost. Na stovku jsem si ale netroufla 😀 Jenže jak už to tak bývá, člověk míní, život mění. Půl roku je dlouhá doba a může se stát cokoliv. A taky se stalo. Tři týdny před závodem jsem spadla na kole a narazila si koleno. Ještě do toho mě dlouhodobě trápily zdravotní problémy a měla jsem snad největší běžeckou krizi. To prostě chceš.🫣, 

Vzhledem k okolnosti jsem si na poslední chvíli ještě změnila distanci na 57 kilometrů s 3500 výškovými metry. Řekla jsem si, že 50 km ujdu, i kdybych měla procházkové tempo. 

25.7.2024

Ráno jsem si dala ještě kolo a v 11 hodin jsme vyrazili já, Adam (můj přítel), Richard (kolega z práce) a Michal (šéf) směr Kaprun. Cesta trvala 7,5 hodiny. Šíleně dlouhý na to, že to bylo jen do Rakouska. předem jsme si zarezervovali POP Up hotel Kapoom, ten se nacházel jen cca 500 metrů od cíle závodu. Cena byla velmi přijatelná a to 3500 Kč / osoba 3 noci.

26.7.2024

V pátek jsme si byli vyzvednout čísla a pořadatelé z nás museli být nadšení. Bohužel jsme se startovními čísly museli udělat takový zmatek, že jsme zmátli i sami sebe 😀. Já jsem si měnila délku trasy, nebyla jsem ale na startovce ani jedné distance. Místo mě tam byl kolega Richard, který měl být místo našeho bývalého kolegy Adama. Ten ale na startoval pořád byl. No a místo Michala, který měl nemocnou patu, měl běžet Adam. Ale měnil si distanci z 37 km na 57 km.Jako tohle vysvětlit v angličtině dalo celkem zabrat 😀.

Strávili jsme tedy tímto složitým procesem přepisů a vyjednávání docela dost času, ale vše nakonec klaplo. Teda až na to, že jsem měla startovní číslo se jménem Richard a Ričí měl startovní číslo se jménem Adam. Ale běželi jsme všichni a to bylo hlavní.

Co mě ale velmi překvapilo bylo samotné vyzvednutí čísla. Musíte jít prvně na kontrolu výbavy, kterou vám kus po kusu zkontrolují. Následně dostanete náramek se svoji distancí a až po té si můžete jít pro svůj startovní balíček. Za mě to je zvláštní systém, když probíhá den předem. Vždyť si každý pak ty věci, které mu přijdou nepotřebné, může před samotným závodem zase z batůžku vyndat ne?

27.7.2024 - DEN ZÁVODU

Start byl ve městě Kals am Großglockner, vzdáleném od Kaprunu 1:15 hod. Před závodem si bylo možné booknout autobus, který stál cca 40 Euro (strašný nesmysl). Ale to nikoho z nás nějak nenapadlo. Naštěstí nás tam šéf ráno odvezl. 

Vyráželi jsme lehce před 6, abychom v 7 byli na startu. Startovalo se v 7:30. Cestou tam se jede přes tunel, který je zpoplatněný. Je třeba tedy s tím počítat. 

V 7 hodin jsme skutečně dorazili do města Kals. Běžci se už rozcvičovali a někteří už postávali u startovní brány. Nejhorší asi byla fronta na jeden záchod. Vzhledem k tomu, že startovalo do 600 závodníků, tak je to sakra málo. 

V 7:30 bylo odstartováno. Start byl poměrně ostrý - čekalo nás 1300 metrů stoupání do kopce na Glorer Hütte (2.642 m). Za mě ideální start. Potřebuju vždycky x kilometrů, než se dostanu do komfortní běžecké zóny. Takže pomalé x hodinové ťapkání do kopce byl pro mě ideální začátek závodu. 

Čeho jsme se všichni hodně báli, byl počet občerstvovaček. Po cestě nás čekaly jen 3 občerstvačky s jídlem a jedna pouze s pitím. To je asi nejmíň, co jsem kdy na závodě zažila. Nabalila jsem si proto asi celkem 10 gelů, několik sušenek a energy bonbónků. Poprvé jsem měla 1,5 l vody. Vždycky běhám se dvěma 0,5 l soft flaškami. Tady bylo v povinné výbavě 1,5 litru, tak jsem si vzala ještě třetí lahev do batůžku. 

Počasí je asi kapitola sama o sobě. Asi jsem se nikdy na žádném závodu tak nevařila. Často se mi motala hlava a měla jsem pocit, že se neskutečně přehřívám. Podle mě to nebyl pocit, ale realita. Naštěstí bylo po cestě spousta míst, kde se dalo osvěžit  - potůčky, koryta pro zvířata a studánky s pitnou vodou. Při každé příležitosti jsem si namáčela hlavu a polívala se studenou vodou. 

Musím říct, že prvních 20 kilometrů pro mě bylo velké peklo. Měla jsem pocit, že tohle bude nejhorší závod, který jsem kdy běžela. GGUT je známé i tím, že tu jsou každý rok velké bouřky. My jsme měli neskutečné vedro, ale na druhou stranu ty nejkrásnější výhledy. Upřímně to byla jedna z nejhezčích tras, kterou jsem kdy běžela. 

Občerstvovačky jsem se vždycky snažila prolítnout co nejrychleji, jen doplnit pití, dát si Colu a meloun. Na druhé občerstvovačce v Glocknerhous na mě čekalo velmi milé překvapení. Fandící parta mých kamarádů. Dokonce tam byl i Marek, který běžel ten den 100 K. Tohle setkání mě hodně nakoplo. Po krátkém pokecu jsem se zase vydala dál. Čekalo mě další stoupání. Tentokrát byl ale nad kopcem mrak a nahoře dokonce sníh. Takže se konečně běželo příjemně. 

Když jsem se vyškrábala na vrchol Unteren Pfandlscharte (2.663 m), čekala mě jedna z nejtěžších pasáží. Klesání po sněhové plotně. Nejdřív to vypadalo jako sranda. Klouzání se po sněhu bylo docela cool. Jenže asi tak v polovině toho sněhového pole byla natažená lana a okolo záchranáři. Říkala jsem si, “OK, to zvládnu. Jen se z hluboka nadechnout a krůček po krůčku to slézt dolů.” Lano bylo studené a byla mi kosa na ruce. Musela jsem velmi opatrně sestupovat, abych náhodou neuklouzla a nesjela dolů na šutry. Najednou kolem mě prosvištěl borec, kterému to ujelo a nemohl se zastavit. Naštěstí po něm skočil jeden ze záchranářů. Týpek se klepal a byl vyděšený. To vyděsilo popravdě i mě. Když jsem byla konečně v bezpečí, musela jsem se na chvíli zastavit a celý tento zážitek rozdýchat. Popravdě jsem asi ještě nic tak nebezpečného v závodě nezažila. Myslím si, že jsem se tady časově hodně zasekala, ale nešlo mi hned pokračovat dál.

Po tomhle nepříjemném zážitku nás čekalo dlouhé klesání. Nejprve úzkými cestičkami plných šutrů a drobných potůčku. Následně široké štěrkové cesty. Běžet v lese bylo příjemné, ale na otevřené cestě na přímém slunci jsem měla co dělat, abych se vůbec nějak hýbala.

Naštěstí jsem v tomto okamžiku potkala kamaráda Marka, který běžel těch 100 K. Byla jsem neskutečně ráda, že můžu s někým pokecat a ta cesta mi aspoň trochu uteče. Marek je mega pohodář, takže jsme se spolu docela zasmáli a v celkem svižném tempu společně doběhli na další občerstvovačku. Tam nás čekal Michal a naše parta kamarádů. Měli jsme za sebou něco přes 30 kilometrů. Mezi všemi panovala pohodová vysmátá nálada, což mě nakoplo takovým způsobem, že jsem se konečně rozeběhla. 

Ptala jsem se kamarádů, jak je na tom můj přítel Adam a Richard. Adam byl cca 15 minut před námi a s Richardem jsme se do teď navzájem předbíhali. Aktuálně byl bohužel přede mnou 😀. Cíl byl tedy jasný. Na Adama jsem si nevěřila, ale Richarda jsem dát chtěla 💪. 

Část trasy mezi občerstvovačkami ve Firleiten a ve městě Fusch byla jediná nezáživná. Přeběhy po asfaltu, loukách a lesem. Alespoň jsem se nezdržovala focením. 

Na poslední z občerstvovaček na mě už z dálky pokřikovali kamarádi. Doplnila jsem Colu a vůbec jsem se tady nezdržovala. Richard měl být 5 minut přede mnou a Adam asi 8. Motivace je doběhnout byla velká. 

Netrvalo to dlouho a v dalším kopci jsem předběhla Richarda, který měl chudák křeče a byl úplně prošitý. Dala jsem mu magnézium a běžela zase dál. 

Do kopce jsem předběhla asi tak 10 lidí a nikdo nechápal, kde se ve mně bere tolik energie. Popravdě ani já ne. Na to, že jsem začínala úplně tragicky, tak se mi to nějak podařilo rozběhnout. 

Nejlepší pocit byl, když jsem věděla, že už mě žádný kopec nečeká. Jen dlouhý cca 10 kilometrový seběh. Pustila jsem nohy a nechala se unášet. Povedlo se mi předběhnout ještě tři další holky, z čehož mám vždycky radost 😀. 

Poslední kilometry se vlekly jak já do kopce.  Nikde jsem už nezastavovala a snažila si udržet slušné tempo až do konce. Ten byl za mě fenomenální. Po seběhnu už mě čekala jen pár metrů dlouhá rovinka do cílové brány. Okolo bylo spoustu fandících lidí a tak jsem tu rovinku dala sprintem. Michal mě v cíli málem ani nestačil vyfotit 😀. 

Naštěstí už z dálky hlásí jména přibíhajících, takže všichni moji blízcí věděli, že tam za pár vteřin budu. V cíli mě čekal Adam, který doběhl jen 6 minut předemnou. Měla jsem radost za nás za oba. Byla jsem na něj neskutečně pyšná. Na to, že závod neměl prvně vůbec běžet, tak si z našeho výletu odnáší další krásný zážitek. 

Po doběhu jsem byla celkem fresh, což mě velmi překvapilo. Ale popravdě jsem cítila, že jsem do toho nedala všechno. Ani jsem nechtěla. Když si vzpomenu, jak jsem na Strečnianské mašli v cíli málem “umřela”, tak jsem za takový pohodový doběh ráda 😀. 

Skončila jsem na krásném 60. místě a doběhla celkově jako 9. žena. Tomu za mě říkám mega úspěch. Na to, že jsem 3 týdny téměř nic nedělala a potýkala jsem se se zdravotními problémy. Takže jsem na sebe byla víc než pyšná 😌. 

ZÁVĚR

Závod doporučuji všemi deseti. Trasa, výhledy, zážitek! Nepopsatelný. Opravdu krásný závod. Trasa mi neskutečně sedla. Do kopce, hřeben, z kopce, do kopce a z kopce. Popravdě jsem ale ráda, že jsem neběžela nic delšího. To počasí pro mě bylo vyčerpávající 🌞. Takže jediné, co bych tomu vytkla, bylo přílišné vedro. Ale na druhou stranu lepší, než pověstné bouřky. A mít takový krásný zážitek se svým klukem, je další z mých splněných snů 🥰.

VÝBAVA

Na závody jsem si v poslední době oblíbila boty 👟 od značky Salomon Genesis. Za mě to jsou parádní boty do technického terénu a především na delší vzdálenosti. Seběhy mě s nimi neskutečně baví a hlavně v nich mám jistotu, jako v málokteré botě.

Sbalila jsem se do 12 l batůžku 🎒 ADV Skin, taktéž od značky Salomon. V klidu bych si ale vystačila i s 5 l vestou. V povinné výbavě bylo 1,5 l vody 💧, takže jsem měla vzadu jednu půllitrovou soft flashku, nepromokavou bundu a lékárničku. Po postranních kapách hromadu gelů a sušenek 🍪. Takže ne mé poměry celkem málo věcí 😀. 

Určitě bych ale všem doporučila moje letní závodní triko od značky Craft model Nanoweight👚. Jedná se o ultralight materiál, který je velmi prodyšný s chladivým efektem. Určitě bych se neobešla bez kšiltovky🧢 a slunečních brýlí🕶️. Obě věci mám od značky Dynafit a jsem s nimi maximálně spokojená. Teda až na to, že mi ta kšiltovka se zvedlým kšiltem prý sluší tak středně 😀.