všechny příběhy
GR221-přechod Mallorky
Krásný trek, který není časově ani fyzicky náročný a měsíc listopad je ideální pro jeho zdolání. Tak bych […]
Krásný trek, který není časově ani fyzicky náročný a měsíc listopad je ideální pro jeho zdolání. Tak bych shrnula GR221, tedy přechod Mallorky, na který jsem se vypadala se dvěma kamarády, Tomem a Danem, v období od 16. do 23. listopadu.
Na dnešní večer, konkrétně ve 23 hodin, jsme měli naplánovaný odjezd autobusem do Norimberku, odkud nám letělo přímé letadlo do Palmy - hlavní město Mallorky. Můj odjezd se však neobešel bez komplikací, překvapivě. Ráno jsem si u snídaně chtěla ukrojit chleba a místo toho jsem si ukrojila kus prstu. Raději jsem jela hned na chirurgii, kde mi to k mému překvapení zafačovali tak, jako kdybych si ten prst uřízla celý. No nic, smůla na začátku, štěstí na tripu.
Na letiště do Norimberku jsme dorazili s hodinovým zpožděním, které jsme nabrali kvůli policejní kontrole na dálnici. Měli jsme co dělat, abychom vše stihli. Naštěstí jsme neměli žádné zavazadlo k odbavení, takže jsme mohli jít hned na kontrolu. Popravdě jsem se celkem bála, jestli mě pustí do letadla s mým totálně narvaným batohem. Měl sice jen 30 litrů, ale narvala jsem ho k prasknutí a přes rameno měla ještě jednu tašku s věcmi. Naštěstí to nikdo neřešil a když jsem viděla, s čím jdou na palubu ostatní cestující, tak jsem si v klidu mohla vzít 45 litrový batoh.
Letenka z Norimberku nás vyšla na pouhých 890 Kč. Odbavené zavazadlo stálo téměř 2x tolik, takže jsme ho samozřejmě nekoupili. A udělali jsme dobře. Protože čím větší batoh člověk má, tím víc věcí táhne. Což je na trecích obvykle dost nežádoucí.
V 9 hodin ráno jsme dorazili do Palmy. Nikoho z nás nenapadlo řešit ještě covid. Do autobusu nás však bez roušky nepustili.
První překvapení nastalo, když nám Dan oznámil, že si rezervoval pokoj v Palmě a na trek se vydá až další den. No, proč ne. My s Tomem rozhodně dneska na trek vyrážíme.
Asi dvě hodiny jsme strávili hledáním šroubovací bomby, která se v centru Palmy nedala vůbec sehnat. Nakonec jsme to vzdali a smířili se s tím, že budeme jíst tvrdý kuskus a Dan, který snad další den dorazí, nám ji mezitím sežene.
Z Palmy jsme se vydali busem číslo 101 do města Sant Elm odkud jsme startovali (jízdenky na autobus je nejlepší řešit pípnutím kreditní karty při nástupu a následně při výstupu z autobusu. Vyjde to levněji, než když si člověk koupí lístek za 5 Euro).
Bylo už kolem 3 hodin odpoledne, takže jsme věděli, že dnes už toho moc neujdeme. Hned jak jsme vystoupili z autobusu, tak se k nám připojil Martin - Čech žijící v Praze, který studuje ČVUT.
Po 7km chůzi krásnou přírodou to kotvíme na verandě opuštěného kamenného domu, na který jsme dostali tip od místního pána. Márty nás zachránil s bombou, takže jsme nemuseli jíst suchý kuskus, ale mohli si ho hezky uvařit.
První ráno v horách bylo naprosto kouzelné. Východ sluníčka, příjemná teplota a pomalá a pohodová snídaně.
Celý trek je značený, ale na některých úsecích je to hodně matoucí a často se nám stalo, že jsme šli špatně a museli se vracet. Je potřeba být tedy neustále ve střehu a sledovat značky, šipky a kamenné mužíky. A nebo jít podle map po červené trase.
Ve městě Estellencs se k nám znovu přidává Dan, takže od teď šlapeme v kompletní sestavě. Všude nás čekaly krásné výhledy na moře, kamenné vesničky a překrásná zelená příroda. Představovala jsem si Mallorcu hodně suchou a zahalenou ve vybledlých barvách. Místní krajina mě však mile překvapila.
V tomto ročním období si můžete přímo ze stromů natrhat pomeranče, mandarinky, kaki, grep, citróny, granátová jablka a dokonce "jahody" z jahodového stromu.
Po téměř 33 km jsme "zakempili" na verandě cizího domu. Tak trochu jsme se tam vloupali, ale popravdě jsme neměli moc na výběr. Předpověď na noc hlásila déšť a silný vítr, takže schovat se před tímto nepěkným počasím u někoho před domem nám přišlo jako velmi praktické řešení.
Spaní na cizí verandě jsme přežili bez újmy. Raději jsme ale už v 7 ráno vyrazili na cestu. Byli jsme hodinu a půl od města Esporles, kde jsme si dali čerstvou snídani z pekárny. Svítilo sluníčko a bylo opravdu teplo. Kluci se chtěli ve městě trochu zdržet, tak jsem se rozhodla vyrazit sama. Neskutečně jsem si tu samotu užívala. Je fajn být chvíli sám. To si ten trek užíváte zase trochu jinak.
Proplétala jsem se kamennými cestičkami obklopena jahodovými stromy. Připadala jsem si jako v pohádce. Googlila jsem si, že ty červené plody jsou jedlé, ale nedoporučuje se je jíst přímo ze stromu, ale až po zpracování - marmeláda, do koláče. Tak snad mi z nich nebude špatně, protože jsem jich snědla několik hrstí.
Došla jsem do krásného historického města Valldemossa. V tomto městečku nám bylo doporučeno dát si Coca de patata. Něco jako naše klasické koblihy, ale více nadýchané.
Ve městě jsem počkala na kluky, uvařili jsme si společně oběd a vyrazili zase na cestu. Od 5 mělo pršet, tak jsme si museli pohnout, abychom stihli 12 km vzdálený bivak.
Cesta z města vedla do pěkného kopce. Po jeho vyšlápnutí nás ale čekaly neuvěřitelně nádherné výhledy s kouzelnou přírodou. To byly tak krásné momenty!
Po vrcholu a následné hřebenovce jsme museli sestoupat příkrou skálou po kamenech dolů. Tom nám klasicky utekl, Márty ten se loudal někde vzadu a tak jsem chvíli pokračovala jen s Danem. Byla jsem ale rychlejší a trochu mu utekla. To se mi stalo docela osudným, protože jsem samozřejmě neměla ani tucha, kde se ten bivak nachází. Dle instrukcí od Toma jsem měla hledat nějaký čtverec na mapě. Místo toho jsem šla k trojuhelnikum. No co, čtverec tam nebyl, tak mi přišlo super jít aspoň k jinému geometrickému tvaru. Do toho všeho začalo pršet, stmívalo se a já se ocitla sama uprostřed lesa mimo značení. Chytla mě trochu panika a tak jsem volala Tomovi, ale byla jsem bez signálu. Chvíli jsem vyšilovala a pak zkoušela slézt níž. Naštěstí jsem chytla signál a brečela Tomovi do telefonu, ať mi kouká jít naproti. Normálně mě tady chtěl nechat umřít = drama queen. Naštěstí vše dobře dopadlo. Vrátila jsem se zpět na červenou, po které celý trek vede a po chvíli potkala Toma. Uff, vážně jsem si myslela, že tam umřu! 😀
Bivak byl jako pokojíček. Zapálili jsme oheň v krbu a všichni společně u něj seděli, povídali si a poslouchali táborákové písničky! Jaká romantika. Venku pršelo jak z konve, ale my byli v suchu a v bezpečí.
Dneska jsme vstali do lehčího deštíčku. Věděli jsme, že má pršet, tak jsme rychle sešli z hor do města. Tam jsme si dali kávu, nakoupili jídlo a čekali, až se déšť přežene. Když jsme snědli snad skoro všechno, co se dalo, počasí se trochu umoudřilo a my vyrazili zpátky na trek.
Já s Tomem jsme šli poměrně rychle a k majáku, kam jsme si udělali odbočku, jsme tak dorazili asi hodinu před klukama. Dali jsme si oběd s výhledem na moře a město Port de Sóller. Dohodli jsme se, že budeme pokračovat dál - 20 km do refugie k jezeru. Márty se od nás odpojil a Dan měl přijet autobusem (nakonec spal v hostelu).
Byly dvě hodiny odpoledne a čekalo nás 20 km s 1200 výškovými metry. Mapy psaly odhad trvání trasy na 6 hodin. My na to měli 4. To dáme! Šli jsme opravdu hodně svižně. Trasa byla lemována kamennými cestičkami plná krásných výhledů. Nakonec jsme dorazili k refugie u jezera Embassament de Cúberího lehce před 6, takže ještě za světla a za méně jak 4 hodiny.
Uvnitř chaty bylo asi 6 Španělů u krbu a koukali se na nás jak na zjevení. Ptali jsme se jich, jestli tam je volno, na čez nám odpověděli, že to mají celé pronajaté a vyhodili nás. Dohodli jsme se aspoň, že si rozložíme spaní pod střechou před vchodem. V noci měla být velmi silná bouřka a už jsme neměli kam jinam jít. Oba jsme byli vymrzlí a naštvaní. Ale aspoň, že nespíme úplně bez střechy nad hlavou. Udělali jsme si večeři, rozložili si věci a šli spát. Bohužel střecha docela protékala, takže na nás lehce pršelo. Ještě víc jsem se zakutlala do spacáku a přála si, ať už je ráno.
Nejhorší noc na světě: totální bouřka, mokrý spacák, týpci tam hulili a pařili do rána s hudbou na plný koule a ještě si otevřeli okna, ať z té párty taky něco máme - vážně zlatíčka. Celou noc jsem nezamhouřila oko, ale ráno jsem byla celkem vysmátá. Brala jsem to tak, že i toto byl velmi intenzivní zážitek a byla jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla!💪😀
Po cestě nás provázelo zvláštní počasí. Chvíli nám byla zima, pak zase teplo a takhle se to pořád střídalo. Neustále jsme se svlékali a oblékali. Od jezera až po město byly snad ty nejhezčí výhledy z celého treku. Krajina se otevřela a byly vidět hory, které nás obklopovaly ze všech stran.
Z města jsme si vyšlápli už jen malý kopeček a pak už cesla vedla z kopce s následnou nekonečnou rovinou do města Pollenka. Celkem jsme ušli 37 km. Ve městě jsme s Tomem počkali na Dana, který se k nám měl opět zase připojit. Dali jsme si společnou večeři v místním podniku. Tom se šel umýt na záchod, protože už sám sobě smrděl tak, že mu natahovalo 😀. Je pravda, že jsme se už 5 dní v kuse nemyli.
Rozhodli jsme se, že dnešní noc strávíme na vyhlídkovém místě u kostela na kopci nad městem, odkud ráno budeme pozorovat východ slunce. Ustlali jsme si na lavičkách a za sledování hvězd pomalu usnuli. Zítra nás čeká už jen 7 km do cíle GR221.
Takže, spát úplně na vrcholu, kde je kamenný kostel a ráno tam bude top východ slunce zní opravdu romanticky. Jenže když vám tam fouká tak, že se bojíte, abyste neodletěli, to už je trochu horší. Nakonec jsme se přesunuli před dveře kostela, kde foukalo minimálně a doufali, že se tam nikdo ráno nepůjde modlit.
V 7 ráno mi zvoní budík, balíme věci a v 7:30 lezeme na střechu budovy odkud nás čeká jeden z nejkrásnějších východů slunce. Před námi se otvírá moře, okolní hory, na které září paprsky a do toho město Pollenca jako na dlani.
Po východu slunce vyrážíme na finální část naší výpravy. Cesta do Port de Pollenca je podél hlavní cesty a není vůbec hezká.
Když docházíme asi po hodině a půl do cílového místa, otevře se před námi krásný přístav s mořem. Trochu mě mrzí, že zde není žádný významnější bod, který by byl taková ta zlatá meta, že jste GR221 zdolali.
Můžete jít ještě 20 km do úplného cípu ostrova, ale vede tam jen hlavní silnice. Rozhodli jsme se proto, udělat si jen menší zacházku na pláž v údolí mezi horami cca 3,5 km vzdálenou. Skočila jsem tam do moře a šli jsme zase zpět do města, kde jsme potkali Mártyho. Následně jsme šli na autobus a jeli zpět do Palmy, kde nás čekaly ještě dva dny.
Po 6 dnech se konečně umyjeme a trochu zkulturníme. Co si budeme, tohle dobrovolné bezdomovectví není pro všechny! Taky jsem se k tomu musela postupem času dopracovat 😀
Tip: pokud trek zvládnete rychleji, než jste plánovali, doporučuji si půjčit skútr a projet si místní nádherné silnice protínající hory, údolí a krásná kamenná města. V případě velkého větru se teple oblečte nebo pak budete pár hodin rozmrzat jako my.
GR221 mě mile překvapila. Myslela jsem si, že Mallorca bude velmi suchá s nezajímavou a jednotvárnou krajinou. Naštěstí jsem se ale mýlila. Krajina a celkově trek mě velmi nadchly. Nejsou zde sice vysoké hory, ale i tak dají strmé kopečky docela zabrat.
Trek jako takový není náročný. Terén je velmi schůdný a žádné technicky náročné pasáže nečekejte. Samozřejmě pokud někdo chce dát trek za 3 dny, tak bude muset zvládnout každý den poměrně velkou porci kilometrů a v tomto případě už se trek náročným stává. My jsme ušli celkem 160 km s nastoupáním 6550 výškových metrů za necelých 5 dní. Celou dobu jsme spali venku nebo v přístřešcích / bivacích, které jsou po cestě. Stan jsme si nebrali, měli jsme ale pro jistotu tarp. Ten bohužel měl v době bouřky Dan, který byl hezky v teple na hostelu. V případě špatného počasí je tedy fajn plánovat, kde ten den chcete spát a zdali se tam budete mít kde schovat.
Doplňování zásob nebyl vůbec problém. Téměř každý den sejdete do města. Proto není třeba mít plný batoh jídla jako třeba já. Co se týče vody, tak se nám často stalo, že zdroj pitné vody, který byl uveden na mapě, nefungoval. Proto jsem každý den nosila pro jistotu okolo 3,5 litru vody. Měla jsem s sebou hodně jídel na zalévání, takže i proto bylo potřeba mít vodu navíc.
Ve městech se dá načerpat voda, pokud zdroj funguje. Je ale u ní obvykle napsáno, že je nepitná. Doporučuji tedy, vzít si s sebou filtr na vodu.
Vzhledem k tomu, že jsme měli pouze příruční zavazadlo, musela jsem být hodně velký minimalista (což je u mě obvykle problém). Měla jsem batoh Osprey Tempest 30l, do kterého jsem sbalila:
SPANÍ:
JÍDLO:
