Jedno slunečné odpoledne, když jsem měla v práci velmi dlouhý a náročný den jsem se rozhodla, že pojedu sama na celý víkend někam ťapkat do přírody s přespáním pod širákem. Měli jsme v práci zrovna novou kolegyni Niki, party girl, která projevila obrovský zájem jet se mnou. Říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost a kdo by nechtěl mít v životě více radosti? Kývla sem na to a takhle začal tento příběh. 

Je sobota 8 hodin ráno a přijde mi SMS: "Ahoj, budu mít zpoždění." Dobře, tak chvíli počkám. V 10 hodin se dotazuji, kde je a jestli je vše v pořádku. Volá mi. V telefonu mi sděluje, že už je na cestě, ale nemá moc co na sebe. Má tenisky do fitka, místo batohu takový ten festivalový pytel na záda, bundu vzala příteli, spacák si půjčila od kamaráda, karimatku nevede, ale má Prosecco a buřty. Tak to bude zajímavý výlet. No nic, každý jsme nějak začínali. Balím tedy druhý batoh pro ni a karimatku navíc. 

Konečně jsme vyrazily a Niki je nadšená z věcí, které jsem jí půjčila. Darovala jsem jí své staré pohorky a půjčila můj milovaný Osprey (netušila jsem, jak intimní záležitost je někomu půjčit svůj batoh). 

Ve 12 hodin dorazíme do Mšena, našeho výchozího bodu. Čeká nás dnes cca 28 km, přespíme v jeskyni a zítra budeme pokračovat dál dalších cca 22 km. Celkem 50 km za 2 dny mi přijde celkem na pohodu (asi jak pro koho). Po hodině našeho společného výletu si uvědomuji, že jdeme docela parádním a rychlým tempem. Dozvídám se, že kromě toho, že je Niki velký bohém, tak má ráda jógu a meditace. Poučení pro mě, ne vše je na první pohled tak, jak se zdá. Vesele pokračujeme podle printscreenu mapy v mém mobilu (navigace jde vždycky opačným směrem než já, tak jsem jí tentokrát přelstila a uložila si mapu jako obrázky). 

V čem jsem ale dobrá, je plánování a balení jídla. Nejhorší je, když má člověk hlad, takže vždycky mám s sebou dost jídla i pro případného příživníka. On se totiž vždy nějaký najde. Zmínila jsem se už, že má Niki s sebou JEN Prosecco, buřty a Iqosku? 

Mám vyjedenou téměř půlku batohu, ale Niki velice chutnají všechny dobroty, které jsem upekla, takže tím si mě získala a věřím tomu, že hlady neumřeme. Máme ještě ty buřty a Prosseco. Kocháme se krásami Kokořínska a máme za sebou už nějakých 20 km. Cítím, že na Niki přichází krize. Sice se pořád směje, ale už jde na ní vidět, že kdyby tohle utrpení skončilo, tak se zlobit rozhodně nebude. Zapínám Google maps a dívám se, jak jsme ještě daleko (to na mém obrázku nemůžu přečíst). Mapy mi ukazují, že ještě 11 km do cíle. Hmm, 20 km máme za sebou, 11 km před sebou, celkově to mělo být 28, to mi nějak nevychází. Tuto skutečnost raději zatajuji a s úsměvem oznamuji, že už je to kousek. Upřímně, kdybych v batohu tahala Prosecco a buřty, tak si moc pozitivních pocitů ze své první túry neodnáším. Ale jak se říká, každý svého štěstí strůjcem. Naštěstí je Niki celkem velký flegmatik, pohodář a má všechno na "buřtu", takže to je ideální parťák do nepohody. 

Jsme na 28km a moje parťačka přestává mluvit. Asi už jde do tuhého. Dívám se, kde máme dneska spát - jeskyně Klemperka (název je po loupežníkovi, kterého přímo v té jeskyni zabili). Tak to bude skvělé místo na nocleh. Ušly jsme 32 km (vážně nevím, kde se vzal ještě další km navíc). 

Lezeme po schodech do skály, kde nocujeme a obě padáme v úžas. Velice magické a krásné místo. Jako správný "muž" se jdu postarat o teplo našeho domova a jdu hledat nějaké dřevo. Jsme v lese, takže to není zase tak složité. Po chvíli rozdělávám oheň, Niki Proseco a opékáme buřty. Po půl lahvi Prosecca mi strašně děkuje za neskutečný zážitek a nakonec dodá: "Škoda, že jsem doma nenašla tu disko kouli." No, to je vážně škoda :-D. 

Vyrazila jsem na dva dny do přírody s úplně cizím člověkem, ze kterého se nakonec vyklubala parádní holka. Neskutečně jsem se zasmála a Niki zprostředkovala zážitek, na který bude ještě dlouho vzpomínat (už chtěla mé průvodcovské služby prodávat svým kamarádům). 

Jen pro ujasnění, má drahá kolegyně a nyní skvělá kamarádka na sobě v životě neměla pohorky (druhý den jsme musely zkrátit, protože měla asi 20 puchýřů a nemohla skoro chodit), ani pořádný batoh, nikdy nespala v přírodě pod širákem a nikdy neušla víc jak 15 km. Jsem na ni pyšná! 

Někdy nemusíme mít vedle sebe parťáka podle svých představ, ale je důležité být otevření možnostem a příležitostem, které se nám nabízejí.