všechny příběhy
Julian Alps trail run by UTMB🇸🇮
Závod, který mi ukázal, že můžeš mít silnou hlavu jak chceš, ale když nemáš natrénováno, tak ti ani […]
Závod, který mi ukázal, že můžeš mít silnou hlavu jak chceš, ale když nemáš natrénováno, tak ti ani silná hlava nepomůže.
Moje tréninková příprava na tento závod byla téměř nulová! Trápila mě spousta vleklých zdravotních problémů, které mi nedovolovaly skoro běhat 😏. Jít do takhle těžkého závodu bez pořádné přípravy byla pro mě velká zkouška odolnosti - psychicky i fyzicky.
Distanci 80 kilometrů jsem ještě nikdy neběžela. Mám za sebou závody o délce 130 a 110 kilometrů. V obou případech jsem větší část trasy ale šla. Tentokrát jsem měla v plánu větší část trasy běžet.
Ve čtvrtek v 7 ráno jsme vyrazili s Adamem z Prahy a do města Kranjska Gora jsme dorazili ve 3 odpoledne. Zarezervovala jsem nám ubytování asi 20 metrů od cílové brány. Apartmán Cozy Lake byl sice na skvělém místě, ale parkování nebylo součástí ubytování. Museli jsme tak hned na začátku řešit, kde nechat auto. Ve městě byla spousta veřejných parkovišť, ale všechny placená. Doporučuji si tedy předem ověřit, zdali je součástí ubytování i parkoviště.
Po vyřešení parkování jsme si šli vyzvednout startovní balíček do expa. Dostali jsme reklamní pivo, funkční tričko a trecker. S trackerem jsme moc nepočítali. Další gramy do výbavy navíc. V expu zatím moc závodní atmosféra nebyla. Čekala jsem, že tam bude trochu víc stánků s merchem a asi trochu hezčí zázemí. Závod Julian alps patří spíše k těm menším, takže jsem se vlastně nemohla moc divit.
V pátek jsme si prošli město, šli se proběhnout k moc hezkému jezeru Jasná a po zbytek dne jen odpočívali.
Popravdě nemám ráda jezdit na závody dva dny předem. Člověk stejně nemůže nic moc dělat, čas neutíká a nervozita ze závodu stoupá.
Alespoň jsme měli čas si pořádně připravit výbavu a nabalit běžecké vesty. V povinné výbavě byla čelovka, náhradní baterka, tracker, 1l vody, kelímek, lékárnička, dlouhý rukáv, nepromokavé kalhoty, rukavice, nepromokavá bunda, šátek / čepice a výživa. Navíc jsem si vzala hůlky, kšiltovku (kterou jsem nakonec celou dobu měla ve vestě), malou powerbanku a sluchátka, kdyby přišla krize.
Co se týká výživy, tak jsem si sbalila 6 gelů, 4 pytlíčky energy bonbonů, 4 liquidy, 1 magnesium, 10 tobolek saltstick a 3 Flapjacky. Vždy počítám s tím, že na občestvovačkách budu doplňovat pouze Colu a vodu. Nerada jím něco, co neznám, takže proto si toho s sebou balím tolik.
Večer před závodem jsme si zašli na typické Slovinské jídlo Čevabčiči do restaurace Oštarja. Vřele tuto restauraci doporučuji. Moc milá obsluha a jídlo bylo naprosto skvělé.
Budík nám zvonil ve 4:45. Start závodu byl u jezera Bled, které bylo vzdálené půl hodiny cesty. Autobus, který jsme si museli koupit předem, odjížděl v 5:30. Naštěstí jsme měli zastávku cca 12 minut pěšky od ubytování. Ale i tak bylo ranní vstávání poměrně náročné.
K Bledu jsme dorazili v 6 hodin, takže jsme měli hodinu do startu. Ještě byla tma a nebylo pořádně nic vidět. Na 500 závodníků byly pouze 4 záchody. Než jsme tedy vystáli frontu, tak už byl skoro start.
Vyběhli jsme za východu slunce a první kilometry vedly po asfaltu nad jezero Bled. Prvních 15 kilometrů bylo hodně běhatelných. Alespoň tak rychle utekly, protože mě vůbec nebavily. Asfalt a město. Žádná příroda.
Ve městě Žirovnica, na 15. kilometru, nás čekala první občerstvovačka. Bylo tam tolik lidí, že jsem si jen doplnila pití a běžela dát.
Následovalo lehké stoupání do kopce a na 26. kilometru konečně jeden výhled. Ten ale rychle zmizel a dlouhých x kilometrů se běželo lesem bez výhledů. Na 28. kilometru, v bodě Valvazor, čekala další občerstvovačka. Tentokrát tam bylo více prostoru, ale opět jsem si doplnila jen pití a pokračovala dál.
Pár metrů od občerstvovačky mě překvapila fronta na pípnutí čipu na startovním čísle. To jsem ještě v žádném závodě neviděla.
Původně jsme měli v rámci závodu zdolat vrchol Mali stol (2198 m n. m.). Bohužel kvůli nepříznivým podmínkám, ledovým plochám, se trasa musela upravit. Přišli jsme tak o nejhezčí místo závodu s naprosto úchvatnými výhledy.
V jednom bodě se protnuly všechny 3 trasy závodu. Předbíhala jsem holky a až pak jsem si všimla, že běžely kratší nebo delší trasu a tudíž to nejsou mé soupeřky. To bylo poměrně demotivující.
Pár výhledů nás čekalo chvíli před a po 3. občerstvovačce, která byla na vrcholu Golica na 46. kilometru. Vyškrábat se ale k ní dalo poměrně zabrat. Bohužel se úzká lesní cestička ucpala závodníky a do kopce jsme šli krokem. Nedalo se ani nikde předbíhat, takže jsme si prostě museli frontu odstát.
Na tomto kuse trasy (před a po 3. občerstvovačkou) jsme stoupali po krásné zelené pastvině v mlze, která se sem tam protrhávala. Část zeleně byla pokryta sněhem a začala být docela zima.Raději jsem se přioblékla, ale trasa vedla stále do kopce, takže mi bylo po chvíli naštěstí zase teplo. Následoval nádherný traverz s výhledem na okolní hory. Pár dalších kilometrů jsem si konečně užívala, protože tohle byla ta nejkrásnější část z celého závodu.
Po 3. občerstvovačce jsem se konečně trochu rozběhla a snažila se závodit. V rámci možností jsem měla pocit, že mi to i běží. Najednou kilometry začaly trochu rychleji ubíhat a závod se tak stal zábavnější. Do další občerstvovačky, ve městě Dovje, nás čekalo x kilometrů dlouhé klesání.
Po doplnění tekutin jsem vyndala zase hůlky a šlapala do kopce. S tím už jsem jaksi napočítala.. Občas mě baví, jak vůbec nevím, co mě čeká. I když se na trasu podívám dopředu, její profil si pak stejně nepamatuju.
Běželo se ještě kus lesem no a posledních 15 kilometrů nás čekalo asfaltové peklo městem. Nejprve nekonečná 6 kilometrová rovinka, která už hodně bolela, no a pak ještě další a poslední kopec.
Před kopcem, na 72. kilometru v osadě Gozd Martuljek, byla ale poslední občerstvovačka. Kopec ani občerstovačku jsem už taky vůbec nečekala :-D.
Jakmile jsem se do asfaltového kopce vyškrábala, následovalo ostré klesání lesem. Obvykle jsem v sebězích hodně silná a je to jediné, co mi v závodě fakt jde. Jenže tenhle závod byl jiný snad úplně ve všem. Tak strašně moc mě bolela kolena, že jsem při seběhu ztratila spoustu času a energie.
Dokázala jsem ale předběhnout ještě 2 holky z mojí trasy a dokonce i jednoho Čecha. Nicméně, posledních cca 8 kilometrů mi přišlo naprosto nekonečných. Každý kilometr se neskutečně vlekl a vůbec mě to nebavilo.
V hodinkách jsem měla nahranou trasu, která byla o 1 kilometr kratší. Takže jsem už s posledním kilometrem vůbec nepočítala. Ten vedl okolo našeho ubytování, následně do schodů a finální cílová rovinka okolo restaurací. Atmosféra v cíli byla ale moc hezká. Spousta fandících lidí.
Když jsem protnula cílovou čáru, byla jsem extrémně zničená, otrávená a naštvaná. Jasně, ulevilo se mi, že už mám závod za sebou. Ale takové negativní emoce jsem ještě nikdy po závodě neměla.. Nepřišla žádná euforie. Pouze úlev, že už nemusím běžet.
V cíli mě už čekal Adam, který doběhl asi cca 10 minut přede mnou.
Trochu jsem se zmátořila, s Adamem jsme si udělali finisherskou fotku a dobelhali se na ubytování. Byly jsem hodě zničená, špinavá od bahna a s bolavým žaludkem po všech těch nesmyslech, které jsem při závodě snědla.
Ale abych tento článek zakončila alespoň trochu pozitivně, tak jsem na nás s Adamem byla pyšná. Oba jsme byli bez tréninku a oba to jsme to na tu bídu zvládli hezky!
Mám už pár zahraničních závodů za sebou. Přiznám se, že jsem už v tomhle trochu rozmazlená. Doposud jsem byla zvyklá na top výhledy a naprosto úchvatnou krajinu.Takře jsem i tady měla velká očekávání, která se ale bohužel nenaplnila. Slovinsko jsem navštívila 2x a vždycky to bylo o nádherných horách a výhledech. Trasa ale vedla nezajímavými cestami, hodně lesem, podle mě tak 40 kilometrů po asfaltu a až na pár vyjímek, úplně bez výhledů.
Tento závod byl vrcholem mé letošní běžecké sezóny. Ať už byl jakýkoliv, tak jsem neskutečně vděčná za další zážitky, za to, že jsem 80. kilometrovou trasu doběhla v pořádku a že jsme měli naprosto top počasí (původně hlásili bouřky).
Někdy člověk má až moc velká očekávání, a když se nenaplní, je pak zklamaný. Takže poučení pro příště: NEMĚJ ŽÁDNÁ OČEKÁVÁNÍ A UŽÍVEJ SI, CO PŘIJDE!
Brooks Cascadia 18
Jak už je u mě zvykem, opět jsem si vzala na závod něco nového. Hlavně, že všem vždycky radím, aby si výbavu před závodem pořádně vyzkoušeli :-D.
Původní předpovědi počasí a následné podmínky na trati měly být déšť, sníh, bahno, led. Chtěla jsem být připravená a mít kvalitní vzorek a boty, které mě podrží. Vybrala jsem si tedy nový model Cascadia 18 od značky Brooks.
S daným modelem jsem měla už zkušenosti. Moje nejoblíbenější boty byla předešlá verze Cascadia 17 a dokonce jsem měla i Cascadia 16. Věděla jsem, že žádné zásadní změny se na botě nekonaly, a proto jsem si myslela, že sázím na jistotu. Jenže někdy i malá změna může být zcela zásadní.
Lehce předělaný svršek, rozšířená přední část kopyta.
