Další závod? No a co..Poslední dobou jsem se cítila unavená, demotivovaná a tak nějak mi bylo jedno, že mě čeká celkem těžký ultra závod. Nikdy se mi ještě nestalo, abych takto negativně přistupovala k dalšímu dobrodružství v horách. To je nevýhoda koupě registrací až moc dopředu. Nikdy totiž člověk neví, v jakém stavu a formě zrovna bude.

Cesta z Prahy trvala příjemných 5 hodin. Ubytování jsme našla ve městě Ellmau, 5 km od vesnice Scheffau am Wilden Kaiser. Tedy vedle vesničky, kde se startovalo. Bohužel přímo u startu jsem přes Booking ani Airbnb nic nenašla. I tohle bylo jedno z posledních ubytování za rozumnou cenu. 

Vyzvednutí startovního čísla proběhlo bez problému. Ve startovním balíčku jsme měli jablko, voucher na jídlo, čelenku od značky Mamut a funkční ponožky s logem závodu. 

Celkem byly v nabídce 4 distance - Ultra trail, Skyrace, Medium trail a Short trail. Kapacita lidí na všech závodech byla cca 500, což je velmi příjemný a komorní počet. Vybrala  jsem si tu nejdelší distanci, tedy Ultra trail - 56 km a 3500 výškových metrů. 

Start závodu byl v 6:30 hodin ráno. Na místo startu jezdil shuttle bus od parkoviště vzdáleném 1 km od startu. Nicméně jsme v pohodě zaparkovali přímo u startu. 

Velmi mě překvapila povinná výbava, která byla hodně osekaná. Ze závodů pod hlavičkou UTMB jsem zvyklá na plný seznam věcí. Tady byla povinná jen nepromokavá bunda, alu fólie, lahvičky, výživa se startovním číslem a lékárnička. Na poslední chvíli se z výbavy vyřadily nepromokavé kalhoty kvůli teplému počasí. Kontrola povinné výbavy proběhla těsně před startem a to jen tak, aby se neřeklo. 

DEN ZÁVODU 28.6.2025

Poprvé jsem se před závodem celkem vyspala a poprvé jsem nebyla nervózní. Možná to bylo tím, že se mi tak strašně moc nechtělo závodit. 

Ale své naivní ambice mám asi vždycky. Na distanci Ultra Trail byla kapacita 150 lidí. Z toho bylo cca 40 žen. Tak jsem si říkala, že kdybych se trochu snažila, tak bych možná mohla urvat bednu. Když jsem se ale postavila na startovní čáru a viděla ty nařachaný holky, tak se mi moje ambice celkem rozplynuly 😀. Všechny vypadaly strašně profesionálně a svalnatě. 

S Adamem jsme se postavili téměř na konec startovního koridoru. Začátek byl z kopce, tak jsme pár lidí předběhli. V prvním kopci jsem ale zpomalila a nechala Adama běžet. S mým negativním nastavením jsem si aspoň trochu závod chtěla užít. Fotila si krajinku, sebe a hlavně nic nehrotit. 

Po 8 kilometrech jsme se konečně dostali do hor a výhledy byly naprosto okouzlující. Kdo by si taková místa nechtěl fotit 😃. 

Na 11kilometru, po skoro 1000 výškových metrech v nohách, mě na kopci překvapil Adam. Byl to kopec před první občerstvovačkou s jídlem, kde mi Adam oznámil, že končí. Celkem mě to překvapilo. Ale nebylo se vlastně ani čemu divit. Poslední měsíce byl v práci od rána do večera a neměl čas trénovat. Takže bylo velmi rozumné, že skončil. Tento okamžik mi do morálky rozhodně moc nepřidal. 

Na první občerstvovačce s jídlem jsem si dala Colu, meloun a pokračovala dál do kopce. Po cestě jsem zkoušela volat Adamovi, ale nebral to. Myšlenkami jsem byla trochu mimo. Bylo mi líto, že už neběží a že mě nemotivuje ho předběhnout. Vždycky s ním tak trochu závodím. V hlavě mi proběhla myšlenka, že závod ukončím a vrátím se za Adamem. Ale asi by mi to bylo líto. Reálně mi nic nebylo. Kromě špatně nastavené hlavy jsem se cítila poměrně dobře. 

Když jsem se škrábala do dalšího kopce, cca na 20kilometru, křičela na mě skupina turistů, že jsem 15. žena. Dělala jsem si srandu, že si týpci libují v počítání žen. Chvíli mi to šrotovalo hlavou, ale nedávala jsem tomu žádnou váhu. Až po pár kilometrech jsem se asi díky této informaci konečně přepla do závodního módu. Říkala jsem si, že chci být v TOP10 a soupeřky se pro mě od této chvíle staly číslem, které jsem chtěla předběhnout.

Od prvního měřeného úseku, který byl na vrcholu kopce s velkou občerstvovačkou a chatou, následoval dlouhý a technický seběh. Riskla jsem to a šla ho naplno. Sice mě to stálo hodně energie, ale zároveň jsem předběhla spoustu lidí. Konečně jsem měla pocit, že závodím. V seběhu jsem se dostala do naprosté flow a byl to za mě jeden z mých nejpovedenějších seběhů. 

Díky mému vzkříšení jsem doběhal 3 holky, které jsem následně do kopce nechala za sebou. Nahoru jsem se konečně neflákala, aktivně používala hůlky a snažila se, aby mě už žádná z nich nepředběhla. Občas mě fascinuje, jak se dokážu z módu - “je mi jedno jestli budu poslední nebo 10.”, dostanu do módu “předběhnu ještě další”. 

Postupně jsme se začala předbíhat s další slečnou. Celou dobu jsem na ni viděla, jak si mě hlídá. Nicméně naštěstí následoval seběh, tak jsem ji nechala za sebou. Těšilo mě, že najednou běžím fakt skvěle. Předbíhala jsem jednu holku za druhou. Ale zároveň jsem cítila, že je závod čím dál tím těžší a už chci, aby bylo po všem. 

Na poslední cca hodinu a půl se roztrhaly mraky, které nás po celou dobu chránily před ostrým sluncem. Takže tohle nepříjemné počasí mě už celkem taky začínalo rozsekávat.  

Těšila jsem se, až bude konečně normální terén a budu moct aspoň chvíli běžet. Bohužel jsem se toho dočkala až na posledních 800 metrů. 

Celou dobu byl celkem technický kamenitý terén. Místy suťoviska, žebříky, skály. Takže o pohodovém závodě se rozhodně nedalo mluvit. Navíc jsme v propozicích měli původně 3500 výškových metrů. Překvapilo mě, když mi hodinky ukázaly, že mě čeká 0 převýšení a já stála před dalším kopcem. To mi na psychiku rozhodně moc nepřidalo. 

Jak jsem už dobíhala poslední kilometry, řekla jsem si, že to trochu hecnu. Snažila jsem se běžet, co to dalo. Moc to ale nedalo 😃. Na posledním kilometru jsem předběhla další dvě holky a taky sanitku, která nakládala nějakého závodníka. To byl velmi smutný pohled. Obzvláště, když ho čekalo pouhých 800 metrů do cíle. 

Obvykle, když dobíhám, vypínám si režim letadlo na mobilu a dávám o sobě vědět těm, co na mě čekají v cíli. Teda, když tam někdo je. Adam mě tam sice čekal, ale mobil jsem si nezapla. Takže dokud nehlásili moje jméno v cíli, tak nevěděl, že dobíhám. Takže moje instrukce během závodu - “ hlavně mě čekej v cíli, udělej mi fotku a nebo video.” úplně nepadly na úrodnou půdu 😃

Každopádně, doběh byl pro mě obrovskou odměnou. Měla jsem takovou radost ze sebe. Navíc se mi podařilo doběhnout jako 6. žena, takže můj cíl, běžet do TOP10, jsem si splnila. 

SHRNUTÍ ZÁVODU 

Velká část závodu se běžela lesem. Popravdě mi to tentokrát ani moc nevadilo, protože jsme byli chránění před sluncem. Výhledů po ceste bylo méně, než bych asi v takových horách čekala. Ale pokud nějaké už byly, tak stály za to. Značení bylo místy celkem slabé. Občas jsem nevěděla, zdali běžím správně. Musela jsem si tedy dávat pozor na veškerá značení, kterých tedy nebylo zrovna přehršel. Co se týče občerstvovaček, tak jsem byla poměrně zklamaná. Na jedné mě čekaly poslední dva kousky melounu. Naštěstí měli všude Coca Colu, ale co se týká jídla, tak na pár místech už byli celkem vybraní. 

Líbilo se mi, že se jednalo o velmi malý a komorní závod. Sice jsem závodní atmosféru nijak nepocítila, ale za to jsem si užila krásný den v horách. Místy i osamotě. Co jsem ale nečekala, že to bude až tak technicky náročný závod. Takže pokud chcete výzvu, vřele toto horské dobrodružství doporučuji. 

🏃‍♀️ 56,68 km 
⏱️ 9:34 hod. 
⛰️ 3919 m up 
👩‍🦰 6. žena
🧑‍🧑‍🧒‍🧒 32. celkově