všechny příběhy
Neplánovaný a zrušený závod Hochkoenigman❌
O tomto závodě si můžete u mě na blogu už přečíst z minulého roku. Závod, který jsem si […]
O tomto závodě si můžete u mě na blogu už přečíst z minulého roku. Závod, který jsem si dala ke svým 31. narozeninám, kdy jsem poprvé v životě běžela v Alpách.
Některé spontánní nápady mohou být super, ale ne vždy musí dopadnout dobře. Potřebovala jsem už nutně vypadnout do hor a tak jsme s Adamem naplánovali výlet do Rakouska. Vybrali jsme si kemp kousek od Zell am See a ještě blíž od města Maria Alm: https://www.gasthof-saalfelden.at/. No a shodou náhod se tam zrovna ten samý víkend běžel můj první alpský ultra závod Hochkoenigman.
Přesně před rokem jsem běžela trasu dlouhou 50 km s převýšením 3000 výškových metrů. Obvykle se na stejné závody 2x nevracím. Je tolik závodů, které bych chtěla navštívit, že mi přijde zbytečné běhat něco víckrát. Nicméně, když už jste v místě závodu a stejně jste měli v plánu se proběhnout po okolí, tak vás trochu láká si to startovné koupit. Teda aspoň my jsme to tak měli.
Z Prahy jsme s Adamem vyrazili ve čtvrtek večer po práci. Do kempu jsme dorazili až kolem půlnoci. Postavili stan a šli rovnou spát. Cesta z Prahy do kempu trvala celkem 6 hodin. A to jsme se nikde ani nezasekli. Jakmile jsme dostavěli stan, začalo neskutečně pršet. Až tak, že jsme měli mokro ve stanu. To ten výlet hezky začal.
Druhý den ráno jsme se probudili do deště. Předpověď na celý víkend byla stejná - 100 % déšť. Nicméně, když už jsme byli tam, tak přece nebudeme celý den ve stanu. Nasadili jsme nepromokavou výbavu a vyrazili do hor.
Trasu jsem nám naplánovala okružní o délce necelých 22 km a cca 1600 výškových metrů. Ono v takovémto počasí je člověk rád, že je rád :-D. Čím výš jsme byli, tím se počasí začlo radikálně měnit. Z deště se stala sněhová vánice, což nás trochu zaskočilo. Byla mi neskutečná zima a už jsem se těšila zpátky k autu.
Velkou část výletu jsem nevědomky naplánovala po trase závodu. Když jsme tam viděli ty fáborky, začali jsme přemýšlet o tom, že by bylo vlastně fajn, moct si ten závod zaběhnout.
Zkusili jsme tedy štěstí a po skončení našeho výletu jeli rovnou do městečka Maria Alm, kde bylo zázemí závodu. Na registraci jsme se zeptali, zdali by bylo ještě možné další den ráno startovat. No a paní nám obratem podala registrační formulář. Takhle jednoduché jsme to rozhodně nečekali.
Zaregistrovali jsme se na závod 3K Panorama tratil o délce 33 km a 2000 výškových metrů. Další víkend jsme měli pro mě velký závod na Slovensku, tak jsme si chtěli dát něco lehčího.
Zkontrolovali jsme si povinnou výbavu. Co nám chybělo jsme si museli dokoupit a jeli do kempu balit. Přiznám se, že jsem se závodem vůbec nepočítala a usínala jsem s velmi smíšenými pocity.
Opět jsme se probudili do upršeného a chladného rána. O půl 7 ráno jsme museli být nejpozději na startu. Zvažovala jsem, zdali si nemám vzít dlouhé legíny. Nakonec jsem ale zvolila kraťasy a do vestičky pro jistotu dala nepromokavé kalhoty. Vzhledem k tomu, že jsem se závodem nepočítala, neměla jsem pár věcí, které bych si na závod obvykle vzala. Chyběl mi například pásek na startovní číslo. Nic hrozného, ale já jsem na svoje závodní věci autista a někdy mě dokáže rozhodit, když nemáme vše, na co jsem zvyklá.
Už před startem jsem měla takové divné obavy. Vůbec jsem nebyla závodně naladěná, do toho pršelo a byla mi zima.
V 7 ráno ale byli všichni závodníci odhodlaní a připravení poprat se s počasím, sami se sebou a s porcí kilometrů a výškových metrů, které na nás čekaly. Už na startu jsem se rozloučila s Adamem s tím, že se potkáme v cíli. Ráda si běžím svůj vlastní závod.
Vyběhla jsem poměrně rychle a měla jsem pocit, že mi to jde dobře. Jenže jsem byla asi až moc přemotivovaná a první seběh jsem strašně napálila.
Po rovině a do kopce jsem bohužel velmi pomalá, ale seběhy mi nějakým záhadným způsobem jdou. Takže jsem se snažila tuto moji silnou stránku využít na plno. Sice jsem předběhla několik holek i kluků, ale totálně jsem si odrovnala stehna. Trvalo mi ještě několik kilometrů než jsem se dostala zpátky do svého rytmu.
Když jsem se škrábala do druhého kopce, neskutečně se změnilo počasí. Hodně pršelo a do toho foukal silný vítr. Chvíli jsem měla pocit, že jsem sešla s trasy, protože jsem kolem sebe neviděla žádné závodníky. Byl to poměrně děsivý pocit. V totálním mordoru být sama v horách. Naštěstí se po chvílí pár závodníků objevilo a mně se ulevilo. Byla jsem ale asi v tom nejhorším stavu, v jakém jsem kdy v závodě byla. Promočená a zmrzlá. Musela jsem se zastavit, převléknout si triko a nasadit nepromokavé kalhoty. Na chvíli jsem měla zase pocit, že to zvládnu, že už bude dobře. Nastoupala jsem zatím cca 1500 výškových metrů a ještě velký kus nahoru mě čekal. Nejvyšší bod celého závodu byla chata Statzer Haus na vrcholu Hundstein ve výšce 2111 metrů nad mořem.
Bohužel ten nám ale v tento den nebyl souzen. Na vrcholu se spustila neskutečně silná sněhová bouře a kvůli nepřízni počasí byl závod zrušen. Většina závodníků podcenila oblečení a podmínky, které na vrcholu panovaly, byly až příliš nebezpečné.
O zrušení závodu jsem se dozvěděla tak, že uprostřed kopce proti mně běžel peloton závodníků, kteří byli na prvních příčkách. Ptala jsem se jich, co se stalo. Většina z nich byli Němci nebo Rakušané, takže mi odpovídali v němčině. Naštěstí po chvíli přiběhl i Adam, který mi celou situaci vysvětlil. Byl překvapen, že mě potkal tak brzy. Při tom jsem měla pocit, že se šourám jak slimák.
Adam byl neskutečně zmrzlý a demotivovaný. Kdyby závod neukončili pořadatelé, chtěl skončit sám. Já jsem teda taky měla co dělat, abych si v hlavě nastavila nějakou morálku a odhodlání. Nikdy v životě mi v závodě nebylo tak hrozně.
Se zrušením závodu jsem se setkala poprvé. Zvláštní pocit otočit se a běžet zpět do cíle s tím, že vlastně už nezávodíte. Bylo mi to líto, ale vnitřně jsem za to byla i ráda. Od začátku jsem nebyla na závod vůbec psychicky nastavená. Moc jsem si průběh neužívala a spíš to pro mě bylo trochu utrpení. Nedokážu si ale představit, že tím cílem neproběhnu. Adam to chtěl zabalit ještě před cílem, ale já si potřebovala i tento zkrácený závod/nezávod uzavřít.
Nakonec jsme společně doběhli do cíle, kde na nás čekala medaile. Medaile, ze které jsem neměla radost. Ani jsem nebyla vlastně ráda, že už to mám za sebou.
Místo 32 kilometrů jsem uběhla 25. Místo 2000 výškových metrů jsem zdolala 1500. Na trase jsem strávila celkem 3 a půl hodiny.
Za mě to byla velmi užitečná a cenná zkušenost, za kterou jsem ráda. Třeba bych kvůli špatným podmínkám a ne moc dobrému nastavení mé hlavy měla poprvé v životě DNF (Did not finish). Ale to už nezjistím. Jsem každopádně ráda, že jsem ho neměla a závod jsem vlastně doběhla do cíle, i když jeho zkrácenou verzi.
Minulý rok jsem měla neskutečně krásné počasí. Sluníčko, úchvatné výhledy všudy kolem a příjemnou horskou teplotu. Na mě možná až moc horko. Každopádně jsem si uvědomila, že i když běžíte ten samý závod, nikdy vlastně nebude stejný.
Hochkoenigman je překrásný závod v naprosto úchvatných rakouských horách. Vřele ho doporučuji. Na výběr je hned z několika tras a to od úplně krátkých po ultra: https://www.hochkoenigman.run/. Tak jsem zvědavá, jestli se sem ještě někdy podívám :-).
Z výbavy bych zmínila GORE-TEX bundu od Alpine od značky Dynafit. Díky ní jsem byla po celou dobu závodu v suchu. Největší výhodou je, že bunda má speciální zip na zádech, díky kterému se pod bundu vejde běžecká vesta. Co se týká bot, tak jsem jako narozeninový dárek dostala trailovky od Salomonu model Genesis. Obvykle doporučuju, aby si běžci nejprve novou botu vyzkoušeli v tréninku a pak až si ji vzali na závod. Já z nich byla ale tak nadšená, že jsem je musela hned vyzkoušet. Boty mi neskutečně padly. Krásně obepnou kotník a cítila jsem se v nich jistě i ve velmi technickém terénu. Takže je můžu jenom doporučit.
