Na poslední chvíli jsem změnila trasu. Nejlepší rozhodnutí. I když byl začátek závodu trochu krušný, urvala jsem 2. místo mezi ženami a celkově jsem doběhla 11. Navíc jsem si závod neskutečně užila a to je pro mě na závodech stejně nejdůležitější. 

Každý pravý ultra běžec by si měl zaběhnout legendární závod Olafa Čiháka - Pražskou 100. Tenhle závod totiž prověří každého běžce a to do morku kostí. Běží se začátkem prosince a podmínky mohou být celkem hodně náročné. Sníh, led, bahno, mínusové teploty. Navíc se člověk musí připravit, že 100 kilometrů nikdy nepoběží. Spíš to bude v průměru něco mezi 120 - 130 km. A to už je slušná porce kilometrů. 

MŮJ ZÁVOD 

Týden před závodem jsem cítila bolest na hrudi. Vůbec jsem neodběhala tréninky dle plánu a do posledního dne jsem nevěděla, jestli vůbec poběžím. Byla jsem z toho hodně smutná. Pražskou 100 jsem na svém bucket listu měla už dlouho. Po dlouhé rozvaze jsem se ale rozhodla pro její kratší variantu. Místo 120 kilometrů poběžím jen 68. 

Den před závodem mi můj přítel Adam oznámil, že chce běžet se mnou. Sehnala jsem mu na poslední chvíli startovné a šli jsme na romantický běžecký výlet 😃. Teda, romanticky to aspoň začalo. 

V 7 hodin ráno jsme stáli na startu závodu Pražské 100 - trasa B. Po odstartování jsme se snažili s Adamem dostat do přední části, abychom se nemuseli mačkat s ostatními závodníky. Po ostřejším startu jsem ale cítila, že to není úplně ono. Musela jsem zpomalit. 

Byl nádherný východ slunce. S Adamem jsme si dělali selfie a tak nějak neřešili, že nás ostatní předbíhají.

První občerstvovačka byla po 14 kilometrech. Celkem brzy. Byl tam vývar a frgály. Ale na mě to bylo moc brzy. Takže jen doplnit vodu a zase dál. 

Cítila jsem se hrozně. Měla jsem pocit, že to vzdám nebo prostě půjdeme s Adamem výletově. Rozhodli jsme se pro druhou variantu. 

Jsem zvyklá na to, že začátky všech závodů mám naprosto tragické. Trvá mi cca 20 kilometrů, než se dostanu do mého běžeckého flow. Což se ukázalo i tady. Po 20. kilometru jsem se najednou rozběhla. Na druhé občerstvovačce se skoro nezastavila, předběhla jednu soupeřku a z výletu se stal závod. Přišlo mi, že mám strašně moc energie. Do kopce jsem z chůze přešla do běhu, v sebězích předbíhala soupeře a chudák Adam měl co dělat, aby se mnou udržel temno. 

Narozdíl od něj jsem měla docela natrénováno. A vzhledem k tomu, že závod původně vůbec neměl běžet, tak obdivuju, jak se mnou držel krok. Snažil se mě podporovat, ale na 47. kilometru mi řekl, že už moje tempo nedává a ať běžím sama. Bojovala jsem totiž o 3. místo a to už pro mě byla docela velká motivace pokračovat ve stejném módu jako doposud. Já totiž nejsem vůbec rychlá, takže jsem musela využít toho, že byla v závodě malá konkurence 😀. 

Po cestě jsem míjela několik stovkařů, kteří byli rádi, že jsou rádi. Vůbec jsem jim to nezáviděla. Nám vyšlo naprosto top počasí. Bylo jak na jaře. Oni běželi ale přes noc, kdy pršelo, foukalo a bylo neskutečné bláto. 

Na kontrole na rozhledně, klasická Olafovina, jsem předběhla druhou holčinu. Dokonce se mě její přítel ptal, jaký závod běžím. Kromě stovky a trasy B se běžela totiž i trasa C, která měla okolo 30 kilometrů.

Doufala jsem, že stihnu doběhnout ještě před západem slunce. Bohužel to se mi nepovedlo a na posledních pár kilometrů jsem musela vytáhnout čelovku. Díky ní jsem viděla i značení, které bylo reflexní a v té tmě bez čelovky, už špatně vidět.

Cca dva kilometry Modřany jsem lehce bloudila a najít školu, ve které byl cíl, se stalo celkem obtížné. Tahle část mi přišla už nekonečná. 

Když jsem probíhala školou do místnosti, kde byli ostatní závodníci a oficiální konec, byla jsem strašně nadšená. Po útrapách na začátku jsem ani v takovýhle finish nedoufala. Doběhnout 68,6 kilometrů za 8:34 hod. na 2. místě mezi ženami a 11. celkově, to bylo pro mě něco. 

Dostala jsem pamětní list, šla se umýt, převléknout a rovnou na vyhlášení. Adam doběhl o 40 minut po mně. Totálně prošitý, ale já na něj byla neskutečně pyšná. Chudák si závod trochu protrpěl, ale dostal se do cíle a nevzdal to, takže respekt. 

Nacpali jsme se mastnýma řízkama, nic jiného tam moc nebylo, a bylo nám oběma dobře 😃. Takže za mě povedený skoro společný závod. 

SHRNUTÍ

Abych byla zcela objektivní, tak nám letos vyšlo naprosto famózní počasí. Svítilo sluníčko, nebyl sníh, nepršelo a bylo moc příjemně. Kromě rozhledny jsme ani neměli žádný těžký kontrolní bod a trasa byla hodně běhatelná. 

Minulý rok jim napadlo neskutečně sněhu, byla zima, do toho i pršelo, kontroly byly mezi skalami. Takže byl letošní ročník hodně jednoduchý. A co si budem, to mi hrálo celkem do karet. Trasa byla navíc krásná a kochací. Obzvláště oblast okolo Slap. 

Být druhá na takovém závodě je super, ale co si budeme. Moc holek tyhle Olafovy ultra bláznoviny neběhá. Spíš jsem vděčná za to, že jsem se z módu: “já se na to vykašlu”, dostala do závodního módu, cítila jsem se silná a běželo se mi hezky. 

Jsem také vděčná za to, že mi Adam odtáhl velkou část závodu a byl skvělým parťákem. Zároveň jsem ale ráda, že jsem běžela část sama. Ultra obvykle nejraději běhám úplně sama, ale takhle jak to bylo, to bylo za mě perfektní. 

Pražskou 100 si sice odškrtnou nemůžu, ale alespoň jsem si vyzkoušela její velkou část. Trasa A mě bude ještě chvíli strašit. Tak uvidíme, jestli ji někdy prubnu celou. 

68,6 km

⏱️

8:34 hod.

2589 výškových metrů 

🏆

2. žena / 11. celkově