všechny příběhy
THE WEST HIGHLAND WAY - solo trip po Skotsku🏴
Skotsko v listopadu? Neprší tam pořád v tuhle dobu? Spousta lidí mě od mého skvělého nápadu odrazovala. Ráda […]
Skotsko v listopadu? Neprší tam pořád v tuhle dobu?
Spousta lidí mě od mého skvělého nápadu odrazovala. Ráda ale létám do oblíbených destinací mimo sezónu, abych se vyhla lidem a užila si danou lokalitu v klidu. Předpověď počasí vypadala velmi nadějně - týdenní okno bez deště. To nemůže být přece náhoda. Tak jsem si sbalila svůj 30litrový batůžek a vyrazila za svým dalším solo dobrodružstvím.
Letenky jsem si koupila týden před odletem, takže jsem moc času na plánování neměla. Zpáteční letenka, včetně palubního zavazadla, malé příruční tašky a priority odbavení, mě vyšly na 3000 Kč.
Původně jsem plánovala jet nalehko a spát po ubytování. Když jsem si ale zjišťovala ceny hotelů, byla jsem nemile překvapena. Noc pro jednu osobu v levnějším hotelu stála 2000 Kč. Když jsem si to vynásobila krát 7, tak jsem se zhrozila. To bylo na můj rozpočet trochu moc. Rozhodla jsem se proto, že si seženu stan a zkusím to na true hikera (spaní venku).
Měla jsem štěstí a kluci z Nalehko mi půjčili stan od značky RAB pro jednu osobu. Byl tak maličký a lehký, že se mi krásně vešel do batůžku.
Dopředu jsem si koupila autobus z letiště v Edinburghu do Glasgow. Cena jízdenky byla 11,9 £. Doporučuji si jízdenku koupit předem, jelikož byl autobus téměř plný. Pořídila jsem je přes portál: https://uk.trip.com.
Na první noc jsem si předem udělala rezervaci na ubytování přes Booking.com. Nabídka v tuto dobu byla velmi omezená. Našla jsem si pokoj v ubytování West Highland Way Rooms ve městě Milngavie. Vyšlo mě na 68 £. Pan majitel byl neskutečně ochotný, milý pán, který se o mě velkoryse postaral.
Před odletem jsem měla trochu strach, jestli mi kolíky od stanu projdou letištní kontrolou. Vzhledem k tomu, že jsem měla stan půjčený, tak mě to lehce stresovalo. Zběsile jsem se snažila tuto informaci googlit, ale odpovědi se různily. Doufala jsem tedy, že to bude v pohodě.
Naštěstí jsem se stresovala úplně zbytečně. Kontrolou jsem prošla jak největší frajerka. Dokonce mi prošla i rybička (nůž).
Byla jsem tak krásně sbalená, že jsem se vešla i do povolených rozměrů příručního zavazadla a nemusela jsem tak mít odbavené zavazadlo, které je o dost dražší.
Let do Edinburghu trval 2,5 hodiny s časovým posunem 1 hodinu zpět. Dorazila jsem o půl 6 večer. Autobus do Glasgow odjížděl v 18:30, takže mi to hezky navazovalo. Jezdí tam linka s názvem City link z nástupiště D. Cesta trvá 1 hodinu.
Počítejte, že kromě letu a cesty do Glasgow, vám ještě zabere půl hodiny dostat se do města Milngavie, kde je oficiální start treku. Z Glasgow do Milngavie jezdí co půl hodiny přímý vlak za 4,5 £. Opět lístek koupíte přes https://uk.trip.com/trains.
Původně jsem zmíněným vlakem měla jet. Trochu se mi ale změnily plány. Kousek od centra města Glasgow, tři stanice metrem, mě čekal majitel rezervovaného ubytování. Trochu mě překvapilo a zároveň děsilo, že nemusím jet až do Milngavie, ale že pro mě ten týpek jede.
Až v autě jsem se dozvěděla, že Gerry, tak se jmenoval, má problém s mým ubytováním a musí mě odvést jinam. Gerry byl moc milý starší pán v důchodovém věku. Vyprávěl mi, že bydlel několik let v Brně kvůli práci a chodil fandit hokejovému týmu Kometa. Občas jsem měla problém pochytit některá slova, protože skotská angličtina, to je úplně jiný level.
Ve městě Milngavie mi ukázal, kde jsem měla bydlet a pak mě odvezl do hotelu. Ten se nacházel 10 minut od startu treku ve městě Strathblane. Byla jsem z toho lehce nervózní, jelikož chtěl ukázat i pokoj. Navíc mi zaplatil večeři a dal mi 10 £ na ranní autobus. Seděla jsem u večeře a přemýšlela jsem, co se to právě stalo. Volala jsem to hned nejbližším a v duchu jsem si říkala, že Gerry snad skutečně odjel a nepřijde mě tam večer navštívit 😀.
Ráno jsem si udělala pohodičku. Autobus mi měl jet před 8, takže jsem měla spoustu času. Když jsem přišla na zastávku, trochu jsem ztuhla. Pán z recepce si splet dny a v neděli jede první autobus až v 10. Stopla jsem si tedy první auto, které mě hodilo do Milngavie.
Navštívila jsem místní Tesco a sháněla kartuši. V Tescu jsem neuspěla, ale paní mě nasměrovala do Sparu, který je hned vedle oficiálního monumentu označující start / konec treku. Spar otvíral až v 9, takže jsem si tam hodinu postála.
V 9:15 jsem konečně vyrazila na trek. Věděla jsem, že mě hned první den čeká docela velká porce kilometrů. Konkrétně jich bylo 50 😃. Byla jsem lehce ve stresu, že vyrážím tak pozdě.
Ve spoustě článcích o West Highland Way (WHW) jsem se dočetla, že první den je takový spíš zahřívací. Celkem nudný, po rovině a nic moc člověk nevidí. To se mi potvrdilo a skutečně jsem si připadala spíš jako někde u nás v lesích. Kolem mě projížděla spousta cyklistů na gravelech, takže asi oblíbené místo pro tento sport.
Cíl mého dnešního dne byla útulna Rowchoish - nouzový barák pro přespání. Spaní v útulně jsem si chtěla už dlouho vyzkoušet. Procházela jsem si celou trasu a podobná nocoviště tam byla 3.
Vzhledem k tomu, že jsem si spojila dva dny treku v jeden, tak mě čekaly i nějaké hezčí kopcovité části.
Z dnešního dne bych určitě vypíchla vrchol Conic Hill (361 m), odkud je nádherný výhled na jezero Loch Lomond. Oficiální trasa vede pod vrcholem, ale určitě si vystoupejte pár výškových metrů navíc, stojí to za to. Musíte se ale připravit na to, že je vrchol dostupný krátkou dochozí vzdáleností od parkoviště, takže o množství turistů tu není nouze.
TIP: Z vrcholu Conic Hill sestoupíte do města Balmaha, kde lze v místním obchůdku Village shop koupit kartuši.
Jezero Loch Lomond se nachází v národním parku Trossachs. Jedná se o největší jezero ve Skotsku. Rozloha jezera je 71 km². V této oblasti je zakázáno stanovat. Na celém treku jsou vyznačená místa a kempy, kde je možné si stan postavit. Na mapy.cz je to krásně vidět pomocí ikonky stanu, u které je napsané Campside. Doporučuji tedy stanovat pouze na těchto místech. Pokud se nejedná o oficiální kemp, tak jsou tato místa zcela zdarma.
Mé obavy z pozdního startu byly oprávněné. Stmívá se tady dřív, než jsem si myslela - okolo 16:30 hodin. To mi lehce zkomplikovalo plány a první den jsem tak musela jít hodinu a půl po tmě s čelovkou na hlavě. Naštěstí se ke mně na tento nepříjemný úsek lesem připojil Tom, Belgičan, který mě doprovodil až do útulny. Za jeho společnost jsem byla neskutečně vděčná. Sama v lese po tmě jsem se docela bála. Sám pak ještě pokračoval cca 2 kilometry na stanový spot.
Útulna působila děsivě. Celý den jsem si přála, abych tam byla sama a nebyli tam lidi. Jenže když jsem tu útulnu viděla, tak jsem si naopak přála, aby tam alespoň někdo se mnou byl. Popravdě jsem se asi v životě tak nebála. Obklopena černými pavučinami a děsivými zvuky v podobě praskání, bouchání a kroků jsem nezamhouřila ani oko. Klepala jsem se ve spacáku a přála si, abych pokračovala dál s Tomem a spala někde venku ve stanu. Hororová noc. To mi ten výlet hezky začal.
Takže přeji hnusné ráno. Jako jestli bych v životě měla vypíchnout jeden z nejhorších zážitků, tak to byla asi včerejší noc. Skutečně jsem nezamhouřila ani oko a každou chvíli jsem se jen modlila, ať už je ráno.
Vyšla jsem před 7 ještě za tmy a měla jsem ambice, dát si dalších 50 km. Jenže nevyspání se na mě značně projevilo a spíš jsem jen tak bezmyšlenkovitě šourala nohama. Tentokrát se rekordy rozhodně nekonaly.
Prvních cca 10 kilometrů vedlo okolo jezera přes kameny. Terén byl tedy poměrně náročný, jelikož byly mokré a klouzalo to. Musela jsem jít docela pomalu. Celých 10 kilometrů vedlo navíc lesem, takže se člověk nemohl ani kochat.
Po překonání tohoto nudného úseku jsem potkala druhou útulnu. Z Milngavie je vzdálená cca 61 km: Doune Byre. Oproti té první vypadala čistě a útulně. Ale včera bych až sem rozhodně nedošla.
Celý den bylo poměrně vlhko a obklopovala mě mlha. Výhledy byly tedy velmi ponuré. Louky s ovcemi, temné lesy a dlouhé zpevněné cesty.
Nakonec jsem to zakempila ve městě Tyndrum. Neměla jsem už sílu pokračovat do dalšího města, které bylo vzdálené ještě dalších cca 12 kilometrů. Řekla jsem si, že po tmě už rozhodně chodit nebudu. Jak bylo celý den vlhko, měla jsem dost promočené boty. Potřebovala jsem vyschnout a hlavně se vyspat. Narazila jsem na kemp Tyndrum Holiday Park, kde jsem si za 44 £ koupila noc v hobitím domečku.
Na pokoji byly dvě postele bez peřin a polštáře, varná konvice, hrníčky, heslo na wi-fi a hlavně topení. Sprchy byly společné kousek od domečku. Mohla jsem mít i lépe vybavený domeček s vlastní sociálkou, ale to bych musela připlatit asi dalších 20 £ a to mi přišlo zbytečné.
Musím říct, že tohle jsem po první šílené noci potřebovala. Užívala jsem si každý okamžik v domečku a bylo mi tam tak dobře. Hlavně jsem si vysušila boty, protáhla se a cítila se v bezpečí. Jak málo stačí ke štěstí 😃
Včera jsem si po krásném vyspání vlastně uvědomila, že není potřeba být vždy odvážná. Hlavní je si to prostě užít. Jako jít ten trek co nejvíc nízkonákladově byl sice skvělý plán, ale trochu se nepotkal s realitou 😀 Aneb, člověk míní život mění. Ne na všechno se dá připravit.
Vůbec jsem totiž nepočítala s tím, že západ slunce je už tak brzy. Takže kdybych chtěla spát každý den ve stanu, musela bych dojít před západem, postavit stan a pak bych měla chvíli na to, abych byla venku. Sama venku v lese po tmě bych asi nechtěla být až do úplného večera. Na druhou stranu, trávit čas ve stanu, ze kterého lezete ven jako had a sotva se tam otočíte, taky není žádná výhra. To jsou třeba věci, které mi před cestou vůbec nedošly. Ale když už ho mám, tak se v něm aspoň jednou vyspím!
Dnešní den byl úplně o něčem jiném. Byla jsem vyspalá a měla jsem větší chuť a sílu do každého kroku. Vyrazila jsem v 7:15 a čekaly mě neskutečné výhledy. Samé kopce, planiny, pobíhající jeleni, bažiny - typická divoká a dramatická skotská vysočina. Velká samota a žádná civilizace.
Některá místa na mě působila lehce děsivě. Tráva je zbarvená do rezava a plná močálů / bažin. Nechtěla bych sejít z cesty. Zajímalo by mě, jak to tady vypadá na jaře, to musí mít úplně jiný nádech. Ale ty komáry bych tu teda nechtěla.
Měla jsem pocit, že jsem konečně po 3 dnech poprvé na treku - mentálně. Jen dva dny mi trvalo na to, abych pořádně vypnula a začala si užívat věcí kolem sebe. Tak škoda, že už jsem skoro na konci treku 😀.
První hezká část začala od místa Bridge of Orchy. Přes kopec jsem se vyšplhala na vrchol Mam Carraigh (361 m) odkud je nádherný výhled na jezero Loch Tulla. Toto místo bylo naprosto kouzelné, jelikož vás obklopí hned několik jelenů. Asi jsem nikdy v životě neviděla tohle zvíře takhle blízko. A hlavně jich tu jsou stáda.
Následovala dlouhá nekonečná rovina, která měla x kilometrů a vubec neubíhala. Tato část se jmenuje Rannoch Moor - rozsáhlé, bažinaté území s otevřenými výhledy. Podle googlu se jedná o jednu z nejpůsobivějších částí WHW.
Po cestě jsem potkala x fotografů. Což mi potvrdilo, že se jedná o populární destinaci. Jedno velmi fotogenické místo byl ikonický domek Lagangarbh. Bílý domek obklopen horami uprostřed ničeho. Nachází se v údolí Glen Coe, které je významné svoji dramatickou krajinou a strmými svahy hor. Údolí bylo vytvořeno dávnou sopečnou činností, což je na první pohled zřejmé.
Čekal mě vrchol dnešního dne. Cesta do sedla, kdy jsem si najednou vyšlápla asi 500 výškových metrů. První kopec, který mi dal docela zabrat. V sedle Mountain pass (550 m) jsem si udělala pár fotek, rozhlédla jsem se po okolí a pelášila zase dál. Za mě byla tato část nejkrásnějším místem na celém treku.
Přes zvlněnou cestu a nádherné výhledy jsem už docela pospíchala. Nezbývalo mi moc kilometrů do konce, ale nevěděla jsem, kde ten večer budu spát.
Nakonec jsem to stihla těsně do tmy a zabalila to za městem Kinlochleven. Rozhodla jsem se, že dneska je ten den, kdy vyzkouším stan. Kousek nad městem jsem našla moc hezký spot na spaní. Ukrojila jsem si tak dalších 100 výškových metrů.
Trochu jsem bojovala s postavenim stanu, jelikož jsem ho před tím ještě nikdy nestavěla. Nakonec to ale nebyla žádná věda a nějak jsem se s tím poprala. Po večeři jsem hned zalezla, protože s tmou se dostavil i můj strach.
Když jsem totiž byla čůrat, tak jsem se vyděsila dvou očí, které na mě z keře koukaly. Volala jsem všem mým kamarádům a trochu se snažila uklidnit. Pak jsem si pustila pohádky Malá mořská víla, Kráska a zvíře a snažila si představovat, že mě chrání zvířátka z Disney - rada kámošky 😃.
Tak jak jsem se vyspala? Hrozně. Pohádky a představy zabraly, takže jsem se nebála. Měla jsem ale problém s tím, abych usnula. Celou noc jsem se jen převalovala a moc jsem toho nenaspala. Každopádně, zkušenost to byla skvělá. Sama v lese ve stanu přežiju, ale nic komfortního to teda rozhodně není.
Věděla jsem, že dneska je pro mě poslední den na treku. Docela jsem si to užívala a poslouchala písničky. Původně jsem měla v plánu cestou odbočit na nejvyšší horu Anglie Ben Nevis. Ono se to nezdá, ale Ben Nevis má 1345 výškových metrů a dostáváte se na něj z 20 výškových metrů. Takže celkem makačka.
I přes to, že jsem se snažila jít fakt rychle, došla jsem do Glen Nevis až okolo 11 hodiny. Glen Nevis mělo být mým výchozím místem pro výstup na Ben Nevis. Raději jsem se ptala místního pána, zdali by mi doporučil tam jít. Ten se na mě jen podíval a řekl, že cesta tam a zpět zabere 7 hodin a že už je pozdě. Navíc je hodně mlha a vítr a poslední část výstupu je poměrně hodně technicky náročná. Není tam signál a v mlze se člověk může často ztratit a dostat se přes převis. Takže být mnou, tak tam rozhodně nejde.
Mám pravidlo, že vždycky raději poslouchám místňáky. Proto jsem se rozhodla, že dojdu do města Fort William, kde je oficiální konec treku, a zajdu si raději na kávu a dortík.
Dnešní cesta byla opět velmi malebná plná pastvin a ovcí. Nejhezčí byl ale za mě výhled na částečně mlhou zahalenou horu Ben Nevis. Působila naprosto monstrózně a vzbuzovala skutečný respekt. Následoval sestup do města Glen Nevis a rovinka do cílového města Fort William. Rovinka vede přes chodník, kolem hlavní cesty, takže nic zábavného.
Na oficiálním konci treku vás čekají nápisy na zemi s místy, kterými jste prošli. Velký nápis The End of the West Highland Way a hlavně, bronzová socha muže sedícího na lavičce s batohem a unaveným výrazem ve tváři. Socha s názvem Sore Feet (Bolavé nohy) symbolizuje radost i únavu z dokončení 154kilometrové túry West Highland Way.
Předem jsem si bookla nejlevnější ubytování v okolí Youth Hostel. Stálo mě 26 £. Od Fort William je vzdálené 4,5 kilometru. Takže příjemná procházka.
Hostel je moc hezký a je tam vše, co člověk potřebuje. Lidé tady tráví více než jeden den. Nicméně v mém pokoji bylo dalších 7 postelí, což mě dost vyděsilo. Spát se 7 dalšíma ženskýma není úplně komfortní. Nicméně za ty peníze jsem se to snažila neřešit. Každopádně hostel jako takový je čistý, dobře vybavený a je tu velmi ochotný personál.
Z Fort William jede přímý vlak do Glasgow. Přes aplikaci ScotRail jsem si koupila jízdenku za 38 £ Cesta trvá 3:49 hod. Vlaky jezdí cca 4 denně, takže doporučuji se na to předem podívat. Zpáteční let jsem měla z Glasgow, takže jsem platila ještě 10,5 £ za cestu Glasgow Queen Street - letiště. Cesta trvala cca 15 minut a zastávka je kousek od vlakového nádraží. Jezdí tam pravidelný spoj číslo 500.
Měla jsem s sebou 2,5 kila jídla na celou dobu treku (dehydratované jídlo, sušenky, tortily). Musím říct, že to byla obrovská svoboda. Nemusela jsem vůbec řešit, co si kde dokoupím a mohla jsem se spolehnout jen na svoje zásoby. Popravdě jsem o tom dost přemýšlela a mám pocit, že po cestě v podstatě ani nebylo moc kde co dokoupit. Obchod jsem potkala jeden, pár hotelů, ale jinak téměř nic. Pouze první den byl plný příležitostí. Pak už jsem měla pocit, že jdu spíš pustinou bez ničeho.
Vodu jsem čerpala z potůčků. Měla jsem s sebou filtr na vodu, ale byla jsem moc líná ho použít. Takže jsem trochu riskovala. Ale vody je po cestě všude hodně.Takže toho se bát nemusíte, ale ten filtr bych si pro jistotu vzala.
Jak už jsem zmínila na začátku článku, na tenhle trek jsem se sbalila do 30 litrového batůžku. Na mě to je velký úspěch. Sbalila jsem se do batohu Osprey Tempest 30.
Obsah mého batohu byl následující:
Spaní: Tyvek, spacák Patizon 400, karimatka RAB, polštářek Sea to Summit.
Oblečení: Nepromokavá bunda, kalhoty, pláštěnka (nepoužila jsem ani jedno), 2x triko s dlouhým rukávem (jedno stačilo), 2x triko s krátkým rukávem (jedno stačilo), 1x mikina od Patagonie (nejlepší kousek), nepromokavé ponožky, ponožky na hiking, kompresní podkolenky do spacáku (na regeneraci ideal), dlouhé legíny Patagonia, šortky, podprsenka, spodní prádlo (až moc 😃).
Vaření: 2,5 kg sušeného jídla, včetně sušenek, tortil a 1x paštika, vařič, lžička, rybička, ešus od značky Stanley, 1l Nalgene lahev
Ostatní: pláštěnka na batoh Osprey, lékárničky velmi omezeně vybavena, kosmetika (vlhčené ubrousky, hygiena), bačkory (není nic lepšího než se po celém dni přezout), sluchátka (kdyby byla krize), filtr na vodu (mohla jsem aspoň vyzkoušet použít), doklady, libry (zbytečný, stačila karta), čelovka, 2x power banka (zbytečný luxus, jedna stačila) kabely (na hodinky, čelovku, powerbanky, mobil), redukce na elektriku - naprosto nezbytná věc.
Všude jsou kaluže, bažiny, takže jsou ideální prodyšné boty, které hned uschnout. Pokud totiž budete spát venku, boty s membránou jen tak rychle nevysušíte.
Podzim asi není zrovna nejtradičnější období pro West Highland Way. Ale popravdě bych to neudělala jinak. Měla jsem fakt štěstí a za celou dobu mi pršelo jen v noci. Přes den bylo 13 C a chodila jsem v tričku a kraťasech. Musíte ale počítat s tím, že bude mít Skotsko poměrně depresivní a ponurý nádech. Ale i přes mlhu a toto zbarvení jsem byla z treku poměrně nadšená.
Kopců po cestě pár je, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Když člověk nechodí takové kilometry denně jako já, tak má poloviční denní převýšení. Takže vlastně skoro rovina.
Já chodím ráda rychle a zdolávám treky v co nejkratší čas. Ani tady bych to nešla jinak. Baví mě to tak, jak to chodím a ačkoliv se to možná nezdá, dokážu si ty výhledy i pořádně užít.
Celkem jsem tedy trek West Highland Way zvládla za:
