všechny příběhy
UTMB CCC - ŽIVOTNÍ ZÁVOD S DNF
Ne všechny příběhy končí happy endem. A můj příběh o tom, jak jsem běžela svůj vysněný závod rozhodně […]
Ne všechny příběhy končí happy endem. A můj příběh o tom, jak jsem běžela svůj vysněný závod rozhodně šťastný konec nemá. I když, jak se to vezme. Když se na to podívám z jiného úhlu, tak to byl závod, který mě naopak toho nejvíc naučil a nejvíc mi dal.
UTMB je pojem. A to nejen mezi ultra běžci. Je to jako Tour de France pro cyklisty. Každý to chce jednou na vlastní kůži zažít. I já jsem chtěla mít na svém seznamu úspěchů odškrtnutý závod CCC.
Jen v rychlosti vysvětlím, že UTMB je zkratka ULTRA TRAIL DU MONT BLANC a závod CCC ( Courmayeur - Champex - Chamonix) je jen jeden závod z mnoha. Jedná se o celotýdenní akci, která startuje závody TDS, PTL, OCC, MCC, YCC, a pokračuje CCC a samotným UTMB.
UTMB dnes neznamená jen závod ve Francii – jde o celosvětový seriál tzv. UTMB World Series Events. Tedy přes 40 až 50 závodů v cca 28 zemích světa. Dále se dělí UTMB World Series Events na tzv. Majors a Finals závody.
Abych mohla běžet UTMB Finals, potřebovala jsem nasbírat dostatek running stones (kamenů) a mít UTMB Index. To vše jsem získala prostřednictvím účasti na závodech UTMB World Series po Evropě.
Jenže ani to, že máte dostatek kamenů neznamená, že vás musí vylosovat, Velký počet kamenů má výhodu v tom, že kolik kamenů máte, tolikrát je vaše jméno v loterii. Já jich měla 7 a měla jsem to štěstí, že mě vylosovali. Někoho však nevylosovali ani se 17 kameny. Takže si myslím, že to je hodně o náhodě a štěstí.
Losování probíhá minimálně půl roku dopředu. Osobně nemám ráda plánovat závody až tak moc dopředu. Nikdy totiž nevím, jak na tom budu a během té dlouhé doby se může ještě cokoliv stát.
Startovné se každý rok zdražuje, takže samotný závod vyjde na pořádnou raketu. Mně vyšlo na 8000 Kč. Plus k tomu člověk musí připočítat cestu autem a ubytování. Vážně nechápu, jak někdo mohl sehnat levné ubytování v Chamonix, protože ceny byly cca 5x tak dražší, než v běžném termínu. Takže jsem koupila ubytování 30 minut autem od Chamonix. Ale o tom později.
Už od začátku jsem cítila, že je všechno špatně. Rok 2025 je pro mě zatím tím nejtěžším rokem v mém životě. Hodně věcí se u mě změnilo / změní a úplně se věci doposud nevyvíjely dle mých představ. Spíše naopak. Přiznám se, že jsem na tom psychicky byla hodně špatně. Vrátily se mi problémy se spánkem, žaludkem a navíc jsem ztratila jakoukoliv motivaci a svoji životní energii.
Když jste ve svém asi nejhorším dosavadním stavu, tak pak se na něco trénuje velmi obtížně. Tréninky tedy vůbec neprobíhaly jak měly. Kvůli spánkovému deficitu jsem začala být hodně unavená a spíš jsem jenom bezmyšlenkovitě klusala, než aby měly moje tréninky nějakou pevnou strukturu a hlavně smysl. Věděla jsem tedy, že pojedu do Chamonix totálně nepřipravená. Ale chtěla jsem to alespoň zkusit. Alespoň se postavit na tu startovní čáru, vyběhnout a pak se uvidí.
Další velká rána přišla, když mi vybouchnul můj support. Tedy osoba, která mě měla na závod doprovázet a během celé akce se o mě na občerstvovacích stanicích trochu starat.
Bylo to pro mě hodně těžké, když jsem věděla, že se na mě můj bývalý partner vykašlal. Stejně tak i několik kamarádů, které jsem oslovila, aby jeli místo něho.
Když jedete na svůj vysněný závod, chcete ho sdílet s těmi nejbližšími. S těmi, které máte rádi. Bohužel jsem na to ale zůstala sama. Naštěstí mám nejlepší rodiče na světě, kteří se pro mě obětovali a byli ochotni jet se mnou. I když taťku absolutně moje po*srané běhání nezajímá. Naštěstí mamka se role supportu zhostila skvěle a aspoň jeden člověk byl ochotný mě na závodě podpořit.
Nejde o to, že bych nebyla schopná uběhnout 100 kilometrů bez supportu. Ale mít na daných místech známé tváře, lidi, kteří vás v těžkých chvílích podpoří, to je za mě asi nejvíc.
Na závod jsem tedy odjela s rodiči. Nálada byla tak středně dobrá. Já si v sobě prožívala zklamání ze všeho, ze všech. Naši zase byli nervózní z toho, jak to tam sami všechno zvládnou, když neumí ani slovo anglicky. Ale jeli jsme tam spolu a to bylo asi v tu chvíli nejdůležitější.
Jak už jsem zmínila výše, ubytování jsem našla bohužel až cca 30 minut autem za Chamonix v malé vesnici Demi-Quartier. Apartmán byl moc hezký a hlavně hodně prostorný. Od středy do neděle jsme za 4 lidi zaplatili 16600 Kč. Bohužel jsem přímo v Chamonix nic levného nesehnala. Ceny se tam pohybovaly okolo 50000 Kč. Možná jsem ale špatně hledala, protože spousta lidí bydlela přímo v Chamonix. Popravdě bydlet takto mimo hlavní cílovou destinaci za mě nebyl moc dobrý tah. Každý den dojíždět přes serpentiny tam a zpět cca 60 kilometrů bylo celkem náročné a vlastně i finančně nákladné. Kamarád sehnal ubytování cca 10 minut autem od centra Chamonix včetně sauny na pokoji (nechápu), za velmi podobnou cenu. Kupoval to v den odjezdu, tedy ve středu. Takže možná není špatné si počkat na poslední chvíli, ale kdo to mohl tušit.
Čas vyzvednutí startovního čísla jsem si musela rezervovat dopředu. Nicméně není problém tam jít dřív. Je ale potřeba mít s sebou občanský průkaz a pamatovat si své startovní číslo. Povinnou výbavu si můžete nechat zkontrolovat dobrovolně ve stánku, který byl venku z registrace. Nicméně to povinné není, takže mi přišlo zbytečné tam stát dlouhou frontu.
Paní na informacích mi řekla, že drop back - tedy batoh, který mi měl přijet do půlky závodu, mi dovezou ze startu do Champexu. Což mělo být na první občerstvovací stanici, kde mohli být i rodiče. Nicméně realita byla taková, že ten batoh odvezli do Chamonix, tedy do cíle závodu. Paní na informacích neuměla moc anglicky, ale tuto informaci jsem si s ní několikrát potvrzovala. Chtěla jsem se ujistit, že batoh budu mít skutečně v půlce závodu a ne až na jeho konci, kde ho už nepotřebuju. Takže pokud si nic nepotřebujete nechat odvést do cíle, doporučuji si drop back nedělat. Po skončení závodu je vyzvednutí batohu opravdu to poslední, co chce člověk řešit. Navíc místo pro vyzvednutí bylo úplně v té nejvíc vzadu budově od celé vesničky, ve sportovním centru. Najít tohle místo nám dalo celkem zabrat, navigační systém byl tak středně úspěšný.
Shuttle bus, tedy autobus, který jezdí tam a zpět a vozí lidi na dané občerstvovačky, mi přišel zbytečný kupovat. Závod se snaží být udržitelný a omezit smog z aut a tedy auta jako taková. Bohužel jsem tuto skutečnost nějak nedomyslela a počítala jsem s tím, že naši budou mít auto a tím pádem budou i lépe mobilní. Ve skutečnosti ale bylo po trase spoustu omezení a na některá místa se autem vůbec nedostali. Museli tedy auto zaparkovat a na dané místo je odvezl organizovaný autobus. Zpětně jsem si říkala, že by nebylo špatné jin ten shuttle bus asi koupit. Za prvé se tam mohli seznámit s nějakými Čechy / Slováky a hlavně by to pro ně bylo asi logisticky i stresově méně náročné. Takhle se museli zbytečně stresovat, zdali se ke mně dostanou včas a kudy a kam mají jet.
Díky tomuto odkazu 🔗 https://live.utmb.world mě kamarádi a hlavně rodiče mohli sledovat v přímém přenosu. Stačilo si jen na stránkách vyhledat běžce, buď podle jména nebo startovního čísla. Lze sledovat hned několik údajů: poslední proběhnutou občerstvovací stanici, předpokládaný čas do cíle, místo v celkovém pořadí i v kategorii, mapu s mojí pozicí. Takže velmi šikovný systém na to, aby rodiče odhadli v kolik a kde mají být.
Dne před závodem organizátoři vyhlásili Cold weather kit. To znamená, že jsem si mimo běžnou povinnou výbavu, která sama o sobě už byla dost našlapaná, musela přibalit ještě ochranné brýle a třetí teplou horní vrstvu. Na večer byly totiž hlášeny silné bouřky.
Popravdě povinnou výbavu velmi kvituji a jsem v ním 100% poctivá. Nikdy totiž člověk neví, kdy ho něco z toho na horách zachrání.
Závod startoval z italského města Courmayeur v 9 hodin ráno. Z Chamonix jelo na start několik organizovaných autobusů. Já si zarezervovala nejpozdější možný čas odjezdu a tedy v 6:45 hodin ráno. Zvažovali jsme i možnost, že by mě na start hodili rodiče. Jenže cena za jednosměrné projetí tunelem Mont Blanc je okolo 55 Eur, což nám přišlo zbytečné, když tam jely autobusy.
V 5 hodin ráno jsem vstala, dala si snídani, mamka mi upletla copánky a v 5:45 jsme vyrazili na autobusovou zastávku. Autobus jel z Parkoviště Grépon. Trochu jsem byla před startem nervózní, abychom parkoviště našli, ale vše bylo perfektně značené.
Na parkovišti byla dlouhá fronta. Naštěstí docela rychle postupovala. Jak jsem tak sledovala lidi, došlo mi, že jsem si nevzala dostatek pití. Napustila jsem si, dle rad kamaráda, jen jednu lahvičku a už si nevzala žádnou extra vodu. Další můj fail byl, když jsem si u mamky zapomněla drop back, který mi pak naneštěstí stihla předat. Kdyby ho zapomněla budu asi raději 😃 ( vysvětlím níž).
Když jsme autobusem přijížděli do města startu, všimla jsem si spousty běžců v kavárně. Měla jsem hodinu do startu, takže jsem si zašla na čaj a croissant. To byl asi nejlepší možný start před samotným závodem. Od rána bylo pochmurno, ale jak jsem tak seděla v kavárně, vysvitlo slunce a já začala mít obavy z alergie. Došlo mi, že jsem si do drop backu dala opalovací krém. Šla jsem si pro něj a na místě jsem zjistila fakt, že ten drop back skutečně jede do cíle a ne do půlky závodu. Takže kdyby mi mamka ten drop back nedala, nemusela jsem pak v cíli řešit ještě jeho vyzvednutí. Nicméně jsem tam měla aspoň opalovací krém, který mě zachránil.
Přesunula jsem se do startovního koridoru a překvapilo mě, že mě zařadili hned do toho prvního. To, v jakém jste koridoru rozhoduje váš běžecký index. To znamená, jak dobře jste odběhli dosavadní závody. Já asi dobře, když jsem byla v prvním koridoru, což jsem nechápala 😃.
Od startu takto velkého závodu, který běží přes 2000 lidí, jsem čekala asi trochu jinou atmosféru. Nelišila se nijak od ostatních závodů a bohužel jsem se už od začátku nenaladila na závodní mód.
Vyběhli jsme přes město přímo do kopce, který měl něco okolo 10 kilometrů a přes 1300 výškových metrů. Vedly tam úzké cestičky, takže se za chvíli cesta proměnila v jednoho pomalého stoupajícího hada. Já mezitím bojovala s hodinkami, protože jsem si tam dala aktivitu Trailový běh, místo klasického běhu a strašně mě štvalo, že mi to hlásí každý ujdutý kilometer. Při pokusu toto oznámení vypnout, se mi hodinky restartovaly. Výborný začátek. Aby toho nebylo málo, tak ten obří kopec byl tak vysilující, že jsem vypila všechnu vodu. Nečekala jsem, že první občerstvovací stanice bude až za pár hodin. Když jsem se konečně vyškrábala na vrchol Tête de la Tronche, strašně jsem se už těšila na vodu. Moje zjištění, že tam je jen čipová brána, bylo velmi frustrující. Po pár dalších kilometrech jsem se ale vody konečně dočkala v Refuge Bertone. Beru si z toho ponaučení, že mám vždycky poslouchat sama sebe a to, na co jsem zvyklá. Raději budu táhnou o půl litru vody navíc, než abych měla žízeň.
Během závodu mi spousta kamarádů posílala printscreeny obrazovky z živého vysílání, na kterých jsem byla já. Psali mi moc hezké povzbuzující věci. Běželo se mi celkem dobře a celou dobu jsem si vybavovala vzpomínky, jak jsem přesně těmito cestami šla trek Tour de Mont Blanc s partou 4 naprosto skvělých kluků.
Na Refuge Bonatti vede nádherná traverzová cesta s výhledem na Mont Blanc a okolní hory. Za mě to je jedna z nejkrásnějších částí závodu. Poslední místo v Itálii byla občerstvovací stanice Arnouvaz v krásném údolí . Bohužel mi toto místo nešlo najít při plánovaní zastávek pro rodiče. Auta sem ale dojedou úplně v pohodě a doporučuji se sem zajet podívat. Stojí to za to. Nádherné údolí obklopené horami a krásnými potůčky.
Na občerstvovací stanici jsem si dala parmazán, ciabattu a meloun. Snažila jsem se do sebe dostat pevné jídlo, ale trochu jsem se bála, protože na sýry při závodě nejsem vůbec zvyklá.
Následoval za mě asi jeden z nejtěžších kopců na vrchol Grand Col Ferret. Prudké dlouhé stoupání prověří nejednoho běžce. Když se ale člověk vyškrábe na vrchol, dostane se do Švýcarska a okolní krajina se výrazně změní. Celkově mi přijde, že charakter jednotlivých krajin - Itálie, Švýcarsko a Francie jsou si trochu podobné, ale zároveň jiné. Když jimi procházíte v jeden den, tak si těch odlišností všimnete na první dobrou 🙂.
Po zdolání vrcholu, kde byla čipová kontrola, nastalo dlouhé klesání do La Fouly. Zde byla první zastávka, kde měli čekat rodiče. Klesání do La Fouly mohlo mít cca 15 kilometrů a pak dalších 10 kilometrů se kleslo ještě níž. Tedy z 2500 výškových metrů člověk seběhne do 1159 metrů. Je pravda, že seběh byl poměrně dlouhý. Snažila jsem se ho hlavně nepřepálit, což je mým zvykem. Docela mě dostalo, když se z lesa najednou přiřítilo asi 5 běžců mimo oficiální trasu. Běželi zkratkou, což mi přišlo naprosto nepochopitelné.
Musela jsem proběhnout téměř celé město, než jsem konečně zahlédla občerstvovačku. Když jsem tam viděla rodiče, měla jsem upřímnou radost. Na obou stranách panovala dobrá nálada, vtipkovala jsem, konečně jsem si dala vývar, trochu pokecala s rodiči a běžela zase dál. Byla jsem na nějakém 40. kilometru a od této chvíle jsem začala svádět boj se svým žaludkem. Po cestě jsem využila Toy Toyky a doufala, že to bude lepší. Bohužel se bolesti zvětšovaly.
Běželo se mi velmi obtížně. Začalo mě předbíhat čím dál tím víc běžců, což bylo velmi frustrující. Strašně jsem se už těšila do Champex-Lac na občerstvovačku, kde mě čekali naši. Bylo to první místo na trati, kde jsem mohla mít support, který pro mě reálně mohl něco udělat.
Naši na mě čekali před občerstvovačkou a pak se mamka přiřítila s věcmi do stanu. Pomohla mi doplnit lahvičky s vodou, dala mi s sebou namazanou bagetu a došla mi pro vývar. Mezitím jsem se od hlavy až k patě převlékla do suchého. Kromě bot jsem si vyměnila úplně všechno. Dala si dva kelímky polívky a doufala, že se mi žaludek zlepší. Po cestě sem jsem mamce ještě psala, ať mi hlavně vezme Colu. Všude na občerstvovacích stanicích byla pouze sodastream Cola, což mi moc na žaludek taky nepomohlo. Oproti ostatním jsem na občerstovačkách jedla fakt minimálně. Bylo mi mega blbě jen z představy, že si dám něco víc. Někdo se tam v klidu ládoval těstovinami, bagetami se sýrem a já si tam srkala vývar.
Rozloučila jsem se s našima a pomalými kroky se ploužila okolo jezera. Netušila jsem, co mě čeká, ale bylo mi jasné, že to bude určitě nějaký kopec. A taky že jo. Brutální krpál. Bylo mi strašně, bolel mě žaludek, do toho jsem se plazila do kopce jako šnek a moje hlava začala pracovat. Navíc ještě ke všemu začalo pršet. Byla jsem asi v nejhorším stavu, v jakém jsem kdy v závodě byla. Představovala jsem si rodiče, jak na mě musí čekat minimálně do 8 hodin do rána někde v autě, ve kterém spí. Říkala jsem si, že kvůli tomu se nevyspí, další den bude zabitý, nikam nepůjdeme, budou unavení a vůbec si tu dovolenou se mnou neužijí. Jako jasně, že by to zvládli, ale přišlo mi to asi zbytečné trápení. A tohle byla jen jedna negativní stránka, která se mi honila v hlavě.
Když jsem se konečně vyškrábala na vrchol kopce, začala jsem mít zimnici. Musela jsem se zastavit, obléknout si triko s dlouhým rukávem, čepici, rukavice a nepromokavé kalhoty. Už se stmívalo, takže jsem si vytáhla i čelovku. Takže déšť a tma byly skvělou motivační kombinací na pokračování dál.
Seběh do Trientu byl nekonečný. Hodně lidí mě na něj upozorňovalo. Vidíte před sebou svítícího hada, který nemá konec. Trvalo mi strašně dlouho než jsem sešla dolů. Cesta už byla mokrá, bahnitá, do toho mi vůbec nešlo běžet, takže jsem ten celý kopec dolů šla.
V tomhle sestupu jsem asi ztratila poslední zbytek motivace pokračovat dál. Byla jsem neskutečně frustrovaná, demotivovaná a bolest žaludku se zvětšovala. Nic jsem nejedla od Champex-Lac až po Trient. Takže level mojí energie byl v minusových hodnotách. Motala se mi hlava a v tu chvíli jsem věděla, že takhle by to dál nešlo. Kdybych v tomhle stavu pokračovala, ještě k tomu přes noc, nemuselo by to dopadnout dobře.
Když jsem se doploužila do Trientu, vrhla jsem se mamce do náručí a rozbrečela se. Věděla jsem, že tady pro mě závod končí. Zkoušela jsem se dát ještě trochu dokupy a dát si vývar. Bohužel jsem ale nebyla schopná už ani ten sníst.
Šla jsem tedy do stanu oznámit DNF. Popravdě mi to v tu chvíli bylo jedno. Bylo mi tak zle, že jsem se těšila domů do postele. A upřímně jsem byla ráda, že na mě naši nemusí čekat do 8 do rána někde v autě, ale že se v klidu vyspí.
Proběhla mi hlavou myšlenka, zdali bych to vzdala, kdyby byl na občerstvovačce jako support někdo jiný. Někdo, kdo ví, jaké to je trpět a nenechal by mě to vzdát. Zpětně jsem si i říkala, že jsem třeba měla zkusit na chvíli oddechnout, sednout si, zkusit do sebe něco dostat a třeba by to šlo. Ale to je coby kdyby. Žaludek mě popravdě bolel ještě 3 dny po závodě a i teď po pár týdnech, když běžím něco delší, tak se opět ozvou bolesti. Takže to beru tak, že to tak prostě mělo být.
🏃♀️71,6 km
⛰️4303 up
⏱️12:43 hod.
❌ DNF
Za celou tuhle skvělou lekci a zkušenost jsem neskutečně vděčná. Ukázalo mi to, že jsem na sebe vyvinula zbytečně moc tlaku, že UTMB je závod jako každý jiný a nemá cenu se z toho hroutit nebo zbytečně stresovat. Poprvé jsem závod vzdala i v hlavě. Bolesti žaludku a neschopnost jíst byla jedna věc, ale nemít motivaci závod dokončit, byla věc druhá. Prostě mi bylo jedno, jestli ten závod doběhnu nebo ne. Úplně jsem ztratila chuť závodit a jakoukoliv motivaci do závodu. To se mi stalo poprvé v životě a beru to jako obrovskou zkušenost, že i moje silná hlava může prostě vypnout. Paradoxně na tom byly nejlépe moje nohy. Ty by závod dokončily úplně v pohodě. Dokonce jsem další den mohla normálně a bezbolestně chodit, což se mi taky nestává.
Obrovské díky patří mým skvělým rodičům, kteří se role supportu nakonec ujali skvěle a byla jsem šťastná, že je tam s sebou mám. Doufám jen, že jsem je moc nezklamala, protože je podle mě ani ve snu nenapadlo, že bych závod nedokončila. I tak si myslím, že to byl pro obě strany velmi silný společný zážitek, na který jednou budeme hezky vzpomínat 😃. Moc dobře si uvědomuji, že mám obrovské štěstí, že takové rodiče mám. I když mají vždycky plnou pusu řečí, tak kdo může říct, že ho jeli jeho rodiče podpořit 1000 kilometrů daleko na jeho vysněný závod. Takže díky mami a tati ♥️.
UTMB je legendární závod a byla pro mě čest běžet trasu CCC. I když nejsem její Finisher, tak mi dala víc, než jsem od ní čekala. Někdy nám hory nedají to, co chceme, ale přesně to, co potřebujeme.
