Na tenhle závod jsem se popravdě hodně těšila. Všichni o něm mluvili a Slovinsko je pro mě jedna z nejkrásnějších destinací. Měla jsem tedy velká očekávání. Startovné jsem koupila už rok dopředu a jak už to tak bývá, stalo se toho mezitím docela dost a některé plány se změnily.

Původně jsem měla jet se svým ex partnerem Adam autem, ale postupně bylo jasné, že to úplně nevyjde. Musela jsem tak hledat jinou variantu. Nakonec jsem se domluvila s kamarádkou z Německa, že poletíme do Italského města Trieste a odtud se přesuneme autobusem cca hodinu do Vipava Valley.

Letenka Praha-Trieste od pondělí do pondělí stála 2300 Kč včetně odbaveného zavazadla. Týden mi sice přišel dlouhý, ale v jiné dny už letenky tak výhodné nebyly. Plán byl strávit pár dní v Itálii, užít si pohodu a teplo a pak se přesunout do kempu ve městě Ajdovščina, kde byl start závodu. Ano, do kempu, protože jiné ubytování v daném místě nebylo možné sehnat a bez auta to bylo dost složité.

Při balení mi ale rychle došlo, že se do 10 kg (váha příručního zavazadla) prostě nevejdu. Stan, karimatka, spacák, vaření… to nešlo.

Nakonec jsem přes Booking.com rezervovala apartmán ve vesnici Utovlje. Adam se rozhodl, že na závod pojede taky, takže dávalo smysl vzít ubytování společně. Ve středu dorazil ještě Svenji přítel Andrew, takže jsme byli čtyři a cenově to vycházelo dobře. Navíc jsme díky Adamovi měli auto.

Ubytování bylo asi 30 minut od startu a 35 minut od Trieste. Upřímně, kdyby to šlo, vybrala bych něco blíž. Dojíždění po úzkých silnicích a serpentinách bylo docela únavné. Ale bylo to v okolí jedno z nejlevnějších ubytování. Celkem nás to vyšlo na 550 € (4 noci / 4 lidi).

Trieste

Z letiště do centra Trieste se dá dostat pohodlně vlakem asi za 30 minut. Stojí kolem 5 €. Jezdí tam i autobus, ale ten byl dražší a cesta trvala 2x tak dlouho.

Protože jsem čekala na Sveny, nechala jsem si batoh uschovat v nějaké prodejně suvenýrů přes aplikaci Bounce. Funguje to jednoduše – najde vám místo ve městě, kde si za pár euro necháte věci.

V Itálii jsme nakonec strávily tři dny. Trieste na mě působilo dost turisticky a hlavně tam byl velký dopravní ruch. Takže to nebylo úplně to klidné, romantické italské město, které jsem si představovala.

V úterý jsme vyrazily na půldenní výlet do Val Rosandra Nature Reserve. Autobusem asi 25 minut, lístek za 4 €. Trasa byla moc hezká, nenáročná, plná tunelů, cestiček a výhledů. Zpátky jsme šly pěšky a většinu cesty vedla příjemná cyklostezka. Doporučuju.

Ve středu nás Adam vyzvedl a jeli jsme společně do Slovinska. Nejhorší na dnech před závodem je, že jste na krásném místě, ale vlastně nemůžete nic moc dělat, abyste se neunavili. Čas tak plyne strašně pomalu. Já už se nemohla dočkat startu.

Sveny běžela v pátek večer 112 km. Já s Adamem 63 km. I tak jsem z toho měla respekt, hlavně kvůli předpovědi tepla – a to na závody fakt nemám ráda.

DEN ZÁVODU – 25. 4. 2026

V noci jsem se moc nevyspala. Asi nervozita. Přitom vůbec nevím z čeho, když mi vlastně o nic nejde 😀

Andrew nás hodil na start v 8 ráno. Vyjížděli jsme v 7, takže jsme tam měli asi 20 minut rezervu. Za mě ideální – nemám ráda dlouhé čekání před startem.

Prvních 15 km bylo po rovině mezi vinicemi, takže se běželo docela rychle. Upřímně, nebylo to nijak extra zajímavé – připadala jsem si jak na Moravě.

První větší kopec přišel kolem 20. kilometru a konečně s ním i výhledy. O pár kilometrů dál začalo hlavní stoupání na nejvyšší bod závodu. Vedlo přes nádhernou plošinu Nanos až k vysílači. Nastoupá se tam asi 1000 metrů, ale je to pozvolné, takže to celkem uteklo.

Po tomhle úseku zbývalo už „jen“ 500 výškových, což mě docela uklidnilo. Jenže od 38. kilometru přišly silné křeče v břiše. Byla jsem ráda, že se vůbec hýbu dopředu. Cola na občerstvovačkách nepomáhala.

Bylo zajímavé sledovat, jak moc fyzický stav ovlivňuje hlavu. Najednou jsem si říkala, že na delší závody asi se svým žaludkem nemám. Možná kdybych zpomalila a jedla normální jídlo… těžko říct.

Závod jsem pak běžela už jen s tím, že ho chci dokončit. Žádný moment, kdy bych si to fakt užívala, nepřišel. Což byl docela zvláštní pocit.

Na druhou stranu je trať hodně běhatelná, takže to docela odsýpalo. I když jsem měla pocit, že se spíš vleču, tak jsem běžela víc než obvykle.

Po seběhu z nejvyššího bodu následovala hezká klikatá cestička, ale pak se trasa stočila do lesa. Stín byl fajn, ale výhledy žádné.

Posledních 15 km bylo asi nejtěžších. Musela jsem několikrát do křoví a sotva se plazila. Poslední občerstvovačka byla 7 km před cílem. Doplnila jsem si Colu do flasky a chtěla už to mít za sebou.

Posledních 5 km jsem znala z procházky, takže jsem věděla, že mě čeká pár hupů a pak seběh dolů. V cíli na mě čekal Adam, který doběhl o 50 minut dřív. Mně bylo hrozně zle, takže jsem se jen svalila na zem a snažila se to rozdýchat.

Těžko říct, jestli se mi trasa líbila. Asi jsem čekala víc – větší hory, víc výhledů, víc wow momentů.

Atmosféra kolem závodu ale byla skvělá. Lidi fandili, byli milí, jeden pán nás dokonce kropil vodou, což bylo úplně nejvíc.

Největší problém pro mě bylo vedro bez možnosti ochlazení. Nikde žádná voda ani potok. Třeba na GGUT mi tohle hodně pomáhalo.

Každopádně si ze závodu odnáším spoustu zkušeností a vím, na čem pracovat. Beru to jako cennou lekci do mého ultra světa 🙂