všechny příběhy
Výlet na Beskydskou 7
Tak o tomhle po***** závodě nikdy žádný článek nenapíšu! Ano, takto ostrá slova, ještě horší, padala v průběhu […]
Tak o tomhle po***** závodě nikdy žádný článek nenapíšu! Ano, takto ostrá slova, ještě horší, padala v průběhu celého závodu. Ale stačil den, abych si v sobě všechny negativní emoce zpracovala a už jsem se vlastně těšila, až tento článek napíšu.
Tak trochu se bojím, že předzávodní smůla na těchto dlouhých tratích bude tradicí. Odjezd na závod se opět neobešel, tak jako na Týnišťských šlápotách, bez stresu a slz.
Vlak měl půlhodinové zpoždění. Rozhodla jsem se, že půjdu na nádraží pěšky. Jenže po cestě mě zastavil starší pán, který vypadal vystresovaně a začal mi vyprávět příběh o tom, jak jede do Uherského Hradiště a na chatě, která je hodinu a půl od Prahy si zapomněl kabelu se všemi věcmi včetně dokladů, peněženky a mobilu. Doma ho čeká žena s dětmi, které další den odlétají na dovolenou a musí se dostat ještě dneska do Hradiště, aby je do Prahy stihl odvést, jinak ho jeho žena zabije. K jeho smůle mu došel benzín a nemá peníze, aby si ho koupil a dojel tam.
No nebylo by Vám ho líto? Mně teda jo. Tak jsem s ním šla na nádraží k bankomatu, nenosím tolik peněz v hotovosti, vybrala si 2000 Kč a předala mu je. Pán mi podal ruku, celý vystresovaný mi poděkoval a zmizel.
Asi už tušíte, jak tohle celé dopadlo. Samozřejmě, že to byl podvodník. Byla jsem ale v takovém tranzu, že jsem nad pravděpodobností celé situace a důvěryhodností daných informací absolutně nepřemýšlela.
Nasedla jsem do vlaku spolu s Kájou, mým nejlepším kamarádem, který jel na závod se mnou a rozplakala se. Opravdu jsem chtěla věřit tomu, že to byl hodný pán, který se ocitl v nouzi a já, jakožto srdečný a hodný člověk, jsem mu poskytla pomoc.
Hned v pondělí po závodu jsem byla na policii a celou situaci jsem nahlásila. Peníze se mi už nikdy nevrátí, má důvěra vůči cizím lidem je doufám už na bodě 0 a třeba se už aspoň na tento dojemný příběh nenachytá více takových dobráků.
Po cestě vlakem jsem si celou situaci promítala stále dokola, snažila se trochu uklidnit, ale hrozně mě to vystresovalo. Doufala jsem, že se dám do závodu aspoň trochu do pohody.
V Chocni k nám do vlaku přistoupil ještě další člen naší výpravy - Tomík. Kluk, kterého jsme s Kájou potkali na Tour du Mont Blanc. Namakaný sportovec, který může soupeřit s elitou. S klukama byla sranda a cesta vlakem celkem rychle utekla a to i přes hodinové zpoždění, nečekaně.
Když jsme konečně dorazili do Třince, těšili jsme se na kvalitní předzávodní jídlo. Vygooglili jsme gastro mapu Lukáše Hejlíka a světe div se, opravdu tady byly 3 kvalitní podniky. Vybrali jsme si restauraci Eco burger, kde jsme si, jak už název napovídá, všichni dali pořádný burger! Tomu se říká kvalitní předzávodní příprava!
Po jídle jsme se šli zaregistrovat, vyladili naši výbavu a odnesli věci do úschovny.
Ve 20:30 jsme se přesunuli na start, který byl na atletickém oválu. Atmosféra s čelovkami, hudbou a 3000 lidmi byla opravdu velkolepá.
Start byl trochu pomalejší, protože se 2x obíhal stadion a pak se šlo schody ven do města. V takovém počtu lidí jsme se pohybovali jak zpomalení mravenci, kteří se následně zasekli v úzké uličce. Takhle jsem si připadala asi ještě dalších 30 km, které jsem opravdu proklínala.
Jsem zastánce menších a komornějších závodů. Takovýhle masakr jsem opravdu nečekala. Popravdě, čekat jsem to mohla. Ono to skutečně trvá, než se 3000 lidí rozprostře tak, aby vám nikdo nenabourával váš osobní prostor.
Rozhodla jsem se, že chci závod spíš běžet než jít. Zajímalo mě, za kolik bych ho dala, jak na tom budu fyzicky a jak moc vlastně dokážu běžet. Rozloučila jsem se s klukama a řekla jim, že prostě běžim. Po několika kilometrech mi však začalo docházet, že můj kamarád Kája tento závod nešel kvůli sobě, ale primárně kvůli mně a chce si ho tedy užít společně se mnou. Byl to boj s vlastním egem. Chtěla jsem být pyšná na čas, za který závod zvládnu a dát do toho maximum, ale zároveň jsem nechtěla být sobec a chtěla si to užít se svými kamarády, kteří tu jsou se mnou.
Nakonec vyhrál společný zážitek nad egem a tak jsem na další občerstvovačce na kluky počkala. Za své rozhodnutí jsem byla opravdu ráda. S klukama byla jako vždy sranda, pořád jsme si povídali, smáli se. Lidi okolo na nás reagovali a byli jsme taková veselá kopa. Narozdíl od všech!
U jednoho potůčku jsem si nabírala vodu abych se napila. Jeden ze závodníků říká svému kamarádovi, který si chtěl taky nabrat: "Hlavně tu vodu nepij."
Volala jsem na něj, proč tu vodu nemá pít. Chvíli mě ignoroval, tak jsem ho doběhla a ptala se ho znovu. Vyprávěl mi příběh, jak mu bylo z vody v přírodě špatně a začínáme se seznamovat. David - triatlonista, velký sportovec, sympaťák. Tohle na závodech miluju. Potkávat nové lidi. To ten závod člověka hned jinak baví a hlavně rychleji utíká.
Na občerstvovačce si popřejeme ať to šlape a každý vyrážíme svým tempem zase dál. Po cestě se pak potkáváme ještě hodně krát a vlastně se z Davida stává náš parťák. Nejvíc mě baví tím, jak moc nadává na samotný závod a diví se, jaký exot ho může absolvovat 13x, tedy všechny ročníky. Je s ním fakt sranda.
Po cestě jsem se seznámila ještě s Lukášem z Brna. Podnikatel, který založil 3 firmy, něco okolo financí, softwaru atd. Velmi zajímavý kluk, kterému je teprve 30, ale už má za sebou slušnou kariéru. Líbí se mi, že jsme si na závodě všichni rovni a všichni si procházíme úplně stejným peklem. Tam se veškeré rozdíly - majetkové, finanční, věkové atd. úplně rozplynou. Docela se trápil a když jsem mu řekla, že nás už čeká Lysá hora (přeskočila jsem asi tak 2 kopce), rozzářily se mu na chvíli oči. Pak ale chudák zjistil, že absolutně netuším, kde jsme a Lysá hora je ještě v nedohlednu. Věřím tomu, že mu to moc na morálce nepřidalo. Každopádně jsme si vyměnili příběhy našich životů a šli jsme každý zase svůj vlastní závod.
Největší zlom přišel na 50km, kde byla velká občerstvovačka s polévkou a kávou. V téměř polovině závodu to hodně lidí vzdalo. I David, triatlonista, uvažoval o tom, že to vzdá, protože ho ten závod nebavil! Co to je sakra za důvod! Mně to taky nebaví. Trasa je nudná, stále koukáte jen na šutry, jdete jako blbec do kopce z kopce, rovinka žádná, kilometry neutíkají, ale ani na chvíli by mě nenapadlo to vzdát! Zkoušela jsem ho pozitivně motivovat a tak trochu mile buzerovat, že to prostě dokončí! V tom jsem fakt dobrá :-D! S Tomem a Kájou jsme pokračovali zase dál a David si chtěl ještě chvíli odpočinout. Podle toho, jak na tom bude, se rozhodne, co dál. V duchu jsem si říkala, že je tak strašně jednoduché něco vzdát.
V tichosti si každý ťapkáme svým tempem. Jak se nikdo nebaví, tak mě ten závod začíná čím dál tím víc štvát a nejraději bych se rozeběhla a už to měla za sebou. Najednou nás někdo zvesela předbíhá s neuvěřitelnou porcí energie. A ejhle, David. Chytil druhý dech a dohnal nás. Vyměnili jsme si trochu role a ten věčný stěžovatel jsem byla teď já. Docela ho překvapilo, že z pozitivní namotivované holky je teď naštvaný bručoun. David byl fakt skvělý a rozproudil konverzaci, takže o zábavu bylo postaráno.
Kousek před Pustevnami jsem už to nudné a nekonečné ťapkání nedávala. Kluci totiž někam zmizeli, protože jsem se do kopce vláčela jak hlemejžď. A když si nemáte s kým povídat, máte najednou spoustu času na přemýslení. A to nechcete :D.
Řekla jsem si, že chci běžet. Takhle dlouhá chůze je mnohem víc unavující než běh a chtěla jsem si ten závod přeci jen trochu užít i běžecky. Na Pustevnách jsem dohnala Davida a dohodli jsme se, že to spolu doběhneme.
Káju bolela noha, takže ten to do cíle pomalu doťapká a Tom, jakožto neskutečný charakter, to půjde s ním. Popravdě byl Kája rád, že se mě zbavil. Už jsem ho svojí skvělou náladou celkem demoralizovala.
S Davidem nám to běželo skvěle a na další občerstvovačku, kde byla káva a marlenka, jsme skoro letěli. Já si nic nedala, protože jsem měla už tak rozhozený žaludek, že jsem to nechtěla riskovat. Davida tam čekala jeho přítelkyně a tak jsem jim nechtěla křenit a pokračovala dál. Stejně je rychlý a určitě mě za chvíli dožene.
Nedohnal! Chytila jsem totiž asi tak 50. dech a běželo se mi naprosto skvěle. Až do cíle jsem předběhla cca 200 lidí a nebyl snad jediný člověk, který by mi k mé neuvěřitelné energii a běhu něco neřekl. Ke konci mělo už hodně lidí krizi, ale nikdo nevěděl, že já měla krizi asi tak 80 předešlých km.
Má obrovská motivace a endorfiny způsobily, že mi na posledním kilometru závodu začaly samy od sebe téct slzy. Byla jsem skutečně dojatá. Konec už se blížil, moje nohy byly neuvěřitelně silné a odhodlané běžet co nejrychleji až do samotného cíle. Přibíhala jsem do města, všude fandící diváci a přede mnou červený koberec, tedy poslední mírně stoupavá rovinka až do cíle. Moderátoři hlásili moje jméno a celkový čas, za který jsem B7 dala - 21 hodin a 18 minut. Přiložila jsem čip k poslední kontrole a vyběhla si schody, kde na mě čekala zasloužená medaile. Udělala jsem si památeční fotku před tabulí se svý časem a cítila se nesmrtelně. Nic mě nebolelo, byla jsem dojatá a tak šťastná. Možná už chápu, proč to ti lidi dobrovolně absolvují víckrát. Ten konec závodu byl opravdu epický.
Tři minuty po mně přiběhl David a děkoval mi, že jsem ho v závodě podržela. Bylo mi trochu líto, že jsem ty blbé 3 minuty nepočkala. Mohli jsme dobíhat spolu. Už by bylo jedno, jestli jsem to dala za 21 hodin a 18 minut nebo za 21 hodin a 21 minut. Ale kdo ví, jaké by to bylo, kdybych na něj počkala. Třeba bych neměla tak silnou vnitřní motivaci. Ale líto mi to bylo a je, to přiznávám. Sdílený zážitek je prostě dvojitý zážitek. Ale moje ego zde bylo asi opět silnější.
Jak jsem tak čekala na Káju, který došel hodinu a půl po mně, z ničeho nic se přede mnou objevili moji rodiče. Neuvěřitelný! Opět mě jeli překvapit do cíle. Bohužel můj doběh ale nestihli. Byli z toho trochu smutní a ze srandy mi nadávali, že jsem taky mohla jít pomalu jako Kája a stihli by mě na pohodu. Jenže kdybych ten závod měla jít ještě o hodinu a půl déle, tak už to psychicky asi fakt nedám! Každopádně mám nejlepší rodiče a moci se vyspat v čisté posteli doma, byla ta největší odměna.
Závod jsem běžela v mých milovaných Dynafitech ultra 100. Řekla bych ale, že to byl jejich poslední trailový závod a teď už je spíš budu používat na silnici, jak mají sešlapaný vzorek. Určitě bych se neobešla bez kompresních podkolenek, díky kterým jsem měla pocit, že moje nohy fungují tak, jak mají. Vestu jsem měla opět Salomon Advance Skin 12l, do které jsem klasicky narvala vlastní jídlo na celý závod a ještě nějaké náhradní oblečení (triko, nepromokavou bundu). Čelovka, hůlky a kšiltovka proti sluníčku jsou vždy na seznamu "must have". Asi si neplánuji na závody brát něco, na co nejsem zvyklá, a proto moje běžecká vesta bude pravděpodobně pokaždé sbalená téměř stejně. Jen ještě musím vychytat, kam jakou věc přesně umístit, abych je uměla vytáhnout za každé situace.
Závod B7 mi dal víc, než jsem si myslela. Zjistila jsem, že takto komerční závody nejsou pro mě, ale jsem neskutečně šťastná, že jsem si nejtěžší trailový závod u nás zkusila a dokončila. Byl to pro mě boj s egem a s hlavou. Určitě by mě zajímalo, jak bych si závod užila, kdybych se ho pokusila ve větší míře běžet. Ale to už snad nikdy nezjistím! Raději si vyberu nějaký méně známý závod, kde bude tak třetina lidí.
Celkem jsem uběhla 101 km s převýšením 5500 metrů a to za 21 hodin a 18 minut. Opět jsem se přesvědčila o tom, že mě ultra baví a že tohle rozhodně nebyl můj poslední závod.
